Miluji britský humor. Je to pojetí absurdity, kousavý pohled a sebeparodie britské kultury, a je navržen tak, aby (abych použil britskou frázi) si dělal legraci z něčeho, co je příliš velké na to, aby se to dalo dělat.
„Monty Pythonův Život Briana“ je právě takovým příkladem.
Zesměšňuje horlivé stoupence (a přitom si zachovává úctu k Ježíši) a zesměšňuje takzvaná hnutí odporu, která ve světě vidíte až příliš často. Monty Python byl jen jedním z mnoha.
„Černá zmije“ Rowana Atkinsona útočila na monarchii, vyšší třídy, vlády a hloupost války. Závěrečná epizoda „Černá zmije jde na frontu“ mě dodnes mrazí, protože paroduje idiotismus velitelů v zadních liniích, zatímco muži na frontě byli po tisících posíláni na smrt.
Britský humor je jednou z těch věcí, které buď chápete, nebo ne. Nedokážu to vysvětlit. Vím jen, že je radost vidět ten „aha“ moment, kdy to někdo konečně pochopí. Moje sestra nikdy nepochopila, co mi na tom všem připadá tak vtipné, dokud se jednoho dne nepodívala na tenhle malý skeč:
A bylo to. Tehdy to pochopila.
Ve Spojených státech probíhají velmi potřebné diskuse o rasismu v policejních složkách a násilí na menšinách. Systémová povaha tohoto problému je alarmující. Před více než 40 lety se o tomto tématu hovořilo v komediálním skeči natočeném v pořadu „Not the Nine O'Clock News“ (Zprávy v devět hodin).
Britové často využívají humor a satiru jako způsob, jak vyjádřit svůj názor, a to je klíčové. Pod hloupostí se skrývá poselství.
Moje anglická babička byla pevně přesvědčená, že člověk nesmí reptat. Člověk se musí jen usmívat a snášet to, nedělat povyk a nestěžovat si. Buďte vděční za to, co máte, protože ostatní se mají hůř než vy. Když je kultura člověka prosáklá tím, že je korektní, pak se v ní vyvinou pasivně-agresivní způsoby, jak vyjádřit to, co skutečně cítí. A tady je zdroj humoru.
Například, jakkoli se to na první pohled zdá hloupé, „skeč o mrtvém papouškovi“ je o tom, že si musíte stěžovat, dokud vám nezmodrá pusa, abyste něco udělali. V té době by bylo nevhodné něco takového říkat, ale natočit parodii na ty věci, které všichni cítíme, bylo pro anglickou společnost terapeutické.
A regionální přízvuky mohou být také zdrojem humoru.
Translated with DeepL.com (free version)
V seriálu "Ano pane ministře (1980)" našel inspiraci sám Havel. V roce 1989 naznačil, že o prezidentství nestojí, nejraději by psal, ale kdyby si lid přál, tak by tu oběť podstoupil. Někdo mu přetlumočil i další výrok radu Sira Humphreyho: Svého soka musí vychválit tak, aby se stal podezřelým až nesnesitelným svou čistotou. Havel prohlásil, že on sám je pro socialismus a to s daleko lidštějším ksichtem než jaký slibovalo již omšelé heslo z roku 1968.. Naznačil, že hned za horizontem se chystá pravda a láska. Tím svého rivala posunul blíže ke smetišti dějin. Na balkonu Melantrichu mu prý doporučil, aby mluvil jen krátce, lidé si zacinkají klíči a půjdou spokojeně domů. Humphrey by měl radost, Havel se statečn…