Jakýsi Michal Klíma se pustil do kritiky učebnice Dějin 20. století. První slovo jsem přehnal, protože jde bývalého vládního zmocněnce pro media a dezinformace. Způsob, jakým (dez)informuje o minulém režimu je pozoruhodný. Možná se snaží odčinit hříchy svého otce, spisovatele Ivana Klímy, který byl v letech 1953–1967 členem KSČ a jako vyloučený byl po roce 1970 zakázaným spisovatelem. Nic proti němu, je to vynikající spisovatel a životem procházel, jak uznal za vhodné. Jeho syn, útlak sem, útlak tam, vystudoval ČVUT. Zde jsou jeho některé námitky proti obsahu učebnice:
MK: „KSČ prý podporovala výstavbu bytů, dávala mladým lidem výhodné půjčky atp. Podle MK tato naprostá demagogie zcela zamlčuje, že po celou dobu totality společnost žila v hluboké krizi bydlení, kdy běžně žili v malém bytě rodiče s dětmi i jejich prarodiče. Rozvedení manželé spolu museli bydlet často ještě mnoho let, protože nebyli schopni sehnat další byt. Byty byly na pořadníky a čekalo se na ně i desítky let. Kratší termíny byly jen pro komunistické funkcionáře, zasloužilé soudruhy, případně pro režimem oceňované a protežované pracovníky.“
Že ho huba nepálí. Po válce byla o byty nouze, proto se některé velké rozdělovaly na dva. Pořadníky byly na státní byty, které byly přidělovány s dekretem na dobu neurčitou. Byly převoditelné na potomky. Postupem času se rozjela bytová výstavba. Byly stavěny podnikové byty pro zaměstnance, a ve velkém družstevní byty, na které měla jednotlivá bytová družstva interní pořadník. Je třeba vědět, že se mnozí lidé do družstev přihlašovali s předstihem, tedy v době kdy byt ještě nepotřebovali a čekání je neomezovalo. Družstevní byty byly směnitelné jen se souhlasem družstva. Posléze přibyly byty, které byly v soukromém vlastnictví a majitel s nimi mohl nakládat jak chtěl. Existovala i výstavba rodinných domů. Jinak řečeno, minulý režim bytovou krizi vyřešil. Odkud se vzalo 40000 bytů na Ostravsku, které jsou nyní v majetku jakéhosi norského pensijního fondu? A nikdo za to nemůže, ani Bakala. Současný režim do bytové krize opět upadl. Jeho statistiky vylepšuje několik miliónů lidí žijících v „králikárnách“ jak tehdější byty první kategorie nazval jistý hlupák.
MK: „Pokud autoři bezostyšně argumentují, že KSČ poskytovala lidem půjčky, pak by také neměli zamlčovat, že nikdo jiný půjčky poskytovat nemohl, protože nesměly existovat jiné než státní instituce, tedy takové, které kontrolovala KSČ. Půjčky tedy nebyly žádným výdobytkem, ale nutností, také proto, že platy byly tak nízké, že se za ně nedalo vybavení domácnosti koupit.“
Je pravda, že půjčky poskytovala jen česká spořitelna. Týkaly se vždy toho segmentu trhu, kde byl dostatek nabídky. Půjčky byly koordinovány se zaměstnavatelem. Spořitelna odhadla podle výplatní pásky, jakou částku je žadatel schopen splácet a ta byla strhávána z jeho mzdy. Pokud jde o ceny a platy lze připomenout, že se po „sametu“ zvýšily platy asi 20x ale nájmy víc než 50x. MK mohl vysvětlit, proč máme dnes tolik zadlužených lidí a ocenit, že tehdy nebyla lichva ani exekuce.
MK: „To by ovšem autoři museli uvádět fakta – třeba kolik průměrných platů bylo třeba na pořízení pračky a dalšího vybavení bytu, o osobních autech ani nemluvě. Ta se nedala koupit ani s dostatečným množstvím peněz, protože byla na pořadníky. I v nich byli samozřejmě zvýhodňování soudruzi.“
Trh s auty se rovněž měnil. Původní pořadníky postupně mizely, na auta byly časem poskytovány půjčky a jejich určitá část byla prodávána na volném trhu metodou „kdo dřív přišel“. Pokud jde o „zvýhodňování soudruhů,“ je pravda, že si nositelé státních vyznamenání mohli auto koupit mimo pořadník, ale Mototechna si vyhradila čtyřleté předkupní právo na auta, kterých se chtěli zbavit.
MK: „Bagatelizace nemožnosti cestovat je vyjádřena tím, že autoři uvádějí, že cestovat se mohlo jen na zvláštní povolení. Formálně informace korektní, jen autoři nevysvětlují, že takové povolení bylo prakticky nemožné získat.“
MK opomíjí, že existovala studená válka a že cestování do zahraničí bylo ztíženo politickými i ekonomickými důvody. Na konci padesátých let se uvolnil bezvizový styk do ostatních socialistických států, kromě SSSR. K cestě do kapitalistických států a do polokapitalistické Jugoslávie byl zapotřebí devizový příslib, tedy povolení směnit určitou částku korun za cizí měnu, a výjezdní doložka. Postupem času začaly cestovní kanceláře nabízet cesty na Západ a bylo možné vyjet i na pozvání, pokud zvoucí strana pobyt uhradila. Na konci sedmdesátých let se zásadně změnil přístup k emigrantům, kteří si mohli „upravit vztah s ČSSR“ a pak se vracet na návštěvu a zvát příbuzné k sobě.
MK: „I autory tak oblíbení „obyčejní lidé“, mohli cestovat (i kdyby k tomu měli prostředky) jen se štěstím, pouze s doporučením stranických sekretariátů a nejvýše jednou za řadu roků. Nekonvertibilní koruna a nejvýše povolená částka pro konverzi způsobily, že množství zahraniční měny mohl mít šťastný cestovatel tak nízké, že za ně mohl buď jíst nebo bydlet nebo cestovat, ale rozhodně ne vše současně.“
MK popisuje minulost, jako by se společnost v letech 1948-89 politicky ani ekonomicky nevyvíjela. Dokládá to jeho výrok „po celou dobu totality společnost žila v hluboké krizi bydlení.“
Pro místo vládního zmocněnce nemohli lepšího dezinformátora najít.