JAK DNES V PÁKISTÁNU?

Od 15 hodin mají začít americko-íránská jednání…

„PINTA ROZUMU“  -  Alexej Pilko               11.04.2026

Jednání mezi Íránem a USA začínají se zpožděním: setkání delegací bylo naplánováno na včerejšek, ale uskuteční se až dnes od 15 hodin. 

Ale ani to není jisté, protože Írán prostřednictvím vedoucího delegace, předsedy parlamentu Mohammada-Bagera Galibafa, požaduje od Spojených států splnění dvou podmínek: zajistit příměří v Libanonu (to je v zásadě proveditelné, USA mohou vyvinout tlak na Izrael) a „odmrazit“ íránská aktiva (ale s tím je situace mnohem složitější).

Celková hodnota íránských finančních aktiv nacházejících se v Americe může podle některých odhadů činit až 120 miliard dolarů a Trumpova administrativa nebude chtít Teheránu takový dárek poskytnout. (- navíc je možné, že se tato suma „skladováním“ jaksi ztenčila, -  je-li možné, aby se v Americe v nedávné minulosti „zkazilo“ i zlato – pozn.překl.) Proto již na samém počátku jednání existují okolnosti, které je prakticky okamžitě ukončí. Všechno však není tak zřejmé.

Cíle a dosavadní výsledky války:

Začněme tím, jaké cíle si protichůdné strany stanovily? U Íránu je to víceméně jasné: jeho úkolem bylo prostě přežít a zachovat si státnost, což se mu podařilo. Kromě toho však Teherán získal něco, co nikdy neměl: kontrolu nad námořním vývozem zemí Perského zálivu. A zatím si tento zisk udržuje, protože Hormuzský průliv je i nadále kontrolován íránskou stranou a k jeho otevření po příměří dosud nedošlo. Proto lze výsledky konfliktu pro Írán popsat spíše jako mírné vítězství na body: ubránili se, získali nový trumf, ale utrpěli značné vojenské a ekonomické škody.

USA:

Není od věci si připomenout, jaké cíle si Spojené státy stanovily před útokem na Írán? Trumpova administrativa je nijak zvlášť neskrývala – jde o kontrolu nad íránskou ropou a obchodními trasami. USA zcela pragmaticky realizovaly strategii energetického udušení Číny tím, že ji odřízly od těch vývozců ropy, s nimiž měla exkluzivní vztahy. První a úspěšný krok učinil Washington ve Venezuele, druhým měl být Írán. USA však svých cílů nedosáhly a místo získání kontroly nad íránskou ropou ztratily arabskou. Írán totiž díky blokádě Hormuzského průlivu začal kontrolovat dodávky ropy svých sousedů.

Írán:

Otázkou však je, zda to dělá právě Írán? Ve válce proti USA a Izraeli nebyl Teherán osamocen a dostával pomoc od Číny a Ruska. Íránská strana propouštěla ty tankery s ropou, jejichž náklad byl placen v juanech. V podstatě Peking prostřednictvím Teheránu zasadil ránu petrodolaru. V konečném důsledku lze Spojené státy při zachování současného režimu fungování Hormuzského průlivu jednoznačně zařadit mezi poražené strany. Lze říci, že americký projekt energetického uškrcení ČLR zkrachoval, aniž by pořádně začal, a nyní budou Spojené státy muset vypracovat nějakou novou protíčínskou strategii. To je však jen část problému, s nímž se USA v průběhu války s Íránem setkaly.

Neméně důležité je, že sázka Trumpovy administrativy na absolutní americkou vojenskou sílu selhala. Spojené státy nedokázaly porazit silnou, avšak regionální mocnost a nyní jsou nuceny přehodnotit možnosti své silové složky.

 Ta je sice stále impozantní, ale zjevně nedostatečná k zajištění jednostranné mocenské hegemonie. Proto se pětitýdenní válka na Blízkém východě stala pro USA strategickým neúspěchem, po kterém budou přehodnocovat přístupy k provádění své zahraniční politiky. Za současným příměřím však může následovat nový, rozsáhlejší konflikt, a Washington má teoreticky šanci se rehabilitovat.

Izrael:

Nyní Izrael, který inicioval nový útok na Írán. Pro superjestřába Benjamina Netanjahua je vše, co se děje, skutečnou katastrofou. Po zničení Gazy a vážném oslabení „Hizballáhu“ v Libanonu byl izraelský premiér zjevně na vzestupu, ale svrhnout režim v Íránu se nepodařilo (a USA ho postavily před hotovou věc v podobě příměří). Pokud se izraelská operace proti „Hizballáhu“ nezdaří, lze i Tel Aviv zařadit mezi poražené strany. Otázkou zůstává pouze to, jak drtivá bude jeho porážka. V každém případě už vztahy Donalda Trumpa s Netanjahuem nebudou takové jako dřív, i když jejich spojenecký charakter se stejně zachová.

Hlavním iniciátorem přímých americko-íránských jednání je Čína, která tím prokazuje USA velkou službu a na oplátku jistě požádá o něco podstatného (může tak učinit již v polovině května na čínsko-americkém summitu v Pekingu). To znamená, že Peking má zájem na úspěchu jednání a může vyvinout určitý tlak na Teherán, aby ho přesvědčil ke stažení požadavků, které jsou pro Spojené státy nejméně přijatelné.

Jiná věc je, že Írán se předvedl jako subjektivní hráč (k překvapení mnohých, kteří sledovali strategický ústup Íránu po zabití Kásema Sulejmaního Američany) a také nemusí přijmout vše, co mu řeknou čínští partneři. Klíčovým faktorem, který doslova rozhodne o všem, je kontrola nad Hormuzským průlivem: - zda zůstane zcela v rukou Íránu, zda se zachová dosavadní režim průjezdu lodí, nebo zda bude zaveden nějaký nový.

Zatím v této otázce není jasno, protože Teherán a Washington vydávají v této věci protichůdná prohlášení. Mimochodem, Pekingu vyhovuje íránská kontrola nad průlivem, protože v tom případě si zaručeně zajistí dovoz ropy ze zemí Perského zálivu. Číně však vůbec nevyhovuje dlouhá válka na Blízkém východě a trvale vysoké ceny ropy. Proto mezi Čínou a USA dojde k závažným vyjednáváním, při nichž se Hormuzský průliv stane kartou na stole. To však pouze v případě, že nedojde k porušení příměří…

https://t.me/pintofmind

*

P.S.od překl.

– na tomto místě považuji za důležité uvést zajímavou poznámku významné expertky na Blízký a Střední Východ Karine Gevorkian, která upozorňuje na to, že :

„On především Trump by měl do 28.dubna ukončit konflikt na Blízkém Východě, stáhnout odtud svoje síly do míst stálé dislokace, aby neporušil Zákon USA o válečných pravomocích. Ovšem, místa trvalé dislokace jsou ta místa na Arabském poloostrově, která jim Írám značně poničil, takže tam jednotky dost dobře stáhnout nemůže.

Za druhé pak Trump oznámil příměří nikoli náhodou. On vlastně řekl, že válka skončila a začínají jednání… Aby se z té vlastní pasti dostal, hodí se mu jakákoli provokace z kterékoli strany (a klidně ji může uplést i sám) k tomu, aby mohl anulovat předchozí fázi a začít válku jakoby od nuly. O to se také snaží, protože v tom případě nebude potřebovat souhlas Kongresu, přitom se vyhne komplikacím kvůli vynechaným termínům zpráv o použití ozbrojených si, i pravděpodobnému obvinění sebe a Hegseta podle Zákona o válečných zločinech - a datum 28.dubna přestane být aktuální. To je, podle mého, to, co Trump dělá“.