Binoy Kampmark Dec 10, 2024
Zprávy západního tisku zněly poměrně povědomě. Radostní obyvatelé si pořizují selfie na opuštěných, zachmuřených tancích. Ozbrojenci rozjaření a střílející do nebe s dobrodružnou hloupostí. Odstraňování soch a vulgárních připomínek režimu. Osvobození vězňů; vyprázdnění věznic na mučení. Tyran sesazen.
To je scéna v Sýrii, válka, která má více vnějších podporovatelů a sponzorů než příčin. Terén byl po několik let rokokově složitý: Rusko, Írán a šíitští bojovníci v jednom táboře, státy Perského zálivu a Turecko prosazující svou vlastní směs sunnitských příčin a rozvratu v jiném táboře a USA, které se postavily za Kurdy podporované Lidové ochranné jednotky (YPG). I toto schéma je zjednodušené.
Ačkoli těch, kteří budou mít z pádu Bašára Asada radost, bude nespočet, konec arabského socialistického baasistického režimu poskytuje mnoho bohatých podnětů k zamyšlení. Již nyní obchází bělidla a týmy pro styk s veřejností, které naznačují, že jsme svědky zdravé a vyvážené skupiny bojovníků, která zajistí hladký přechod ke stabilní vládě. Málo se přemýšlí o pestré sbírce povstalců, kteří mohou kdykoli usilovat o odplatu nebo se obrátit proti sobě navzájem, ať už jde o příslušníky Tureckem podporované Syrské národní armády (SNA), nebo o členy největší a nejznámější skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS).
Málo se například zmiňují o vymazaném životopisu aspiranta na uzurpátora Abú Mohammada al-Džoláního, na kterého je vypsána odměna 10 milionů dolarů za informace o jeho pobytu a dopadení americkými úřady. Aktivista za lidská práva a bývalý britský diplomat Craig Murray ochotně zveřejnil odkaz z amerického velvyslanectví v Sýrii z roku 2017 s krvavě rudým názvem „Zastavte tohoto teroristu“. Jak kysele poznamenává: „Možná byste to měli retweetnout, než to smažou.“.
Když se cizí mocnosti vměšují, zejména na Blízkém východě, výsledkem je velmi často lék horší než nemoc. Výmluvná rétorika se řídí šablonou: zlí diktátoři, utlačovatelé svého lidu, nakonec dostanou svůj spravedlivý trest z rukou jasně ohraničeného lidového povstání, kterému přirozeně pomáhají světoví milovníci svobody a hlásání demokracie. To, že tytéž svobodymilovné mocnosti tytéž despoty tolerovaly, obchodovaly s nimi a sponzorovaly je, když se jim to hodilo, je záležitost omezená na amnézii a archivy.
Stačí uvést několik příkladů. Scéna v Libyi bezprostředně po intervenci NATO v roce 2011, která svrhla Muammara Kaddáfího, byla plná komentářů radosti, úlevy a naděje. Nové perspektivy byly na spadnutí, zejména po zprávě o jeho brutálním zavraždění. „Kaddáfího režim vládl libyjskému lidu železnou pěstí po čtyři desetiletí,“ prohlásil americký prezident Barack Obama. „Byla mu upírána základní lidská práva, nevinní civilisté byli zadržováni, biti a zabíjeni.“ Na konci režimu Obama sebevědomě prohlásil, že nová administrativa „upevňuje svou kontrolu nad zemí a jeden z nejdéle sloužících diktátorů na světě už není“.
Na stejnou notu udeřil i britský premiér David Cameron. „Dnes je den, kdy si připomínáme všechny oběti plukovníka Kaddáfího.“ Libyjci „mají po této zprávě ještě větší šanci vybudovat si silnou a demokratickou budoucnost“. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se rozhodl považovat svržení Kaddáfího za výsledek jednotného a jednotného odporu „libyjského lidu“, který se „osvobodil od diktátorského a násilného režimu, který mu byl vnucován více než 40 let“.
To, co následovalo, nebyla stabilita, konsolidace a demokratický rozvoj. Džihádistický fundamentalismus propukl v záchvaty horlivosti. Mozaika nekontrolovaných a anarchicky rozmístěných miličních skupin, kterým pomohla intervence NATO, dostala zabrat. Zabíjení, mučení, násilná zmizení, nucené vysídlování a únosy se staly běžnou záležitostí. Země byla téměř rozvrácena a od roku 2014 se rozdrobila mezi soupeřící koalice podporované různými zahraničními mocnostmi.
Stejný hrůzný vzorec bylo možné pozorovat i v Iráku po Saddámu Husajnovi v roce 2003. Začalo to invazí vedenou Spojenými státy na základě falešných předpokladů: Zbraně hromadného ničení, které nebyly nikdy nalezeny. Jejím výsledkem bylo také svržení dalšího arabského socialistického baasistického režimu. Byly svrženy sochy. Došlo k velkým oslavám a rabování. Ještě před invazí v březnu téhož roku americký prezident George W. Bush vzletně prohlašoval, že „nový režim v Iráku poslouží jako dramatický a inspirativní příklad svobody pro ostatní národy v regionu“. V listopadu 2004 Bush zasněně prohlašoval, že USA a Británie „prokázaly naše odhodlání pomoci Iráčanům dosáhnout svobody a bránit bezpečnost světa“.
Důsledky invaze: faktická balkanizace Iráku, k níž přispěl zákaz strany Baas a rozpuštění irácké armády; vražedný rozkol mezi sunnitskými a šíitskými skupinami, které Saddám dlouho držel v šachu, přičemž své nároky vznesli i kurdští povstalci; nástup Íránu jako významné regionální mocnosti; pokračující rozkvět al-Káidy a vznik skupiny Islámský stát (ISIS/ISIL) inspirované chalífátem.
I když v roce 2006 počet mrtvých stoupal, britský premiér Tony Blair stále fantazíroval o politických přáních země, na jejímž zničení se tolik podílel. „Je to dítě demokracie, které se snaží zrodit,“ řekl v květnu téhož roku na shromáždění na Georgetownské univerzitě s evangelickou cílevědomostí. „Boj Iráčanů za demokracii by je měl sjednotit.“ Rozvíjející se katastrofy byly pouhými „nezdary a přešlapy“. Blair nadále „pevně věřil, že jsme udělali a děláme správnou věc“.
A tak jsme svědky stejné piety, stejného ujišťování, stejných slibů, přehrávaných v uspávací smyčce ohledně osudu Sýrie, příslibu demokratického uzdravení, proměny traumatizované společnosti. Jak dlouho zůstanou takové věznice jako Sednaya nenaplněné? V tom spočívá nebezpečí a škoda.
Comments