Pohled na český volební paskvil

České volby jím jsou, protože volič to “hází“ jedné straně a v ní může zakroužkovat nýmandy nebo „hnězdy“ které straničtí poraděnkové umístili na „nevolitelné“ místo kdesi dole. Vytvářejí tam kategorii „politicky skromných,“ kteří se, budou li lidem požádáni tak nějak obětují. Během 27 let odžitých v Kanadě jsem absolvoval patery provinční a federální volby. Hlavní politické strany oznámily svého kandidáta pro náš volební obvod. K nim se tu a tam připojil jeden nebo několik nezáviských. Všichni kandidáti se postupně jeden po druhém přijeli představit a vysvět, co pro náš obvod udělají. Volič pak do zvolil jedno jméno. Protože neexistovala žádná idiotská pětiprocentní hranice, do parlamentu dostal ten, který ve svém obvodu vyhrál. 

Náš systém nutí poslance, aby hlasovali podle nejlepšího partajního vědomí a svědomí, což je

v rozporu s Ústavou. U nás neznáme vítězství prostou většinou hlasů pro vs. proti. Vítěz hlasování potřebuje mít o jeden hlas víc než je polovina přítomných poslanců v sále. 

Volby dopadly podle očekávání a tak pod pěti procenty zůstalo Stačilo!. Případ tohoto uskupení by měl být pastvou pro politology, protože nabízí ukázky fatálních chyb, které vedly k jeho porážce.

Stačilo! se nepostavilo proti termínu „komunistická hrůzovláda,“ který je součástí potlačování historie československé společnosti v letech 1948-89. Když jsem před časem napsal, že by historik Josef Skála měl sepsat historii té doby a nehrát si na direktora jakéhosi Institutu české levice, jmenovaný se urazil. 

Jenže kdo jiný by to měl udělat než on a kdy jindy než teď. Měl pojmout dějiny z hlediska geopolitických zájmů Západu a zejména USA. Měl vysvětlit, že Winston Churchill připravoval těsně po válce Operation Unthinktable, která měla vojensky dorazit válkou vyčerpaný Sovětský svaz. Na to nebyla po válce zrovna nálada a tak tento člověk začal vroce 1946 spouštět oponu zvanou studená válka.

Stačilo! mohlo a mělo vysvětlit že na obou stranách té opony začala honba za „třídním“ nepřítelem.

Na jedné straně stála představa o tom, že umírající kobyla nejvíc kope formálně vyjádřená Stalinovou teorií o zostřování třídního boje a na druhé představou komunistické hrozby ohrožující přístup k bohatství a světovládě. 

Poměry v Československu vždy ovlivňovala mezinárodní situace. Procesy padesátých let v Československu završily boj probíhající na naší straně. O nich se stále mluví, kdežto o McCarthismu na té druhé nikoli. Milada Horáková se připomíná, Ethel Rosenbergová popravená o několik let nikoli. 

Typickým příkladem je rok1960 kdy mělo dojít k setkání Chruščova s Eisenhowerem. Tehdy se vloudila chyba, kdy přes SSSR létala „nesestřelitelná“ U-2. Američané to popírali, jenže pak bylo to s Gary Powersem sestřeleno. Docela pěkně lhali o tom, že U-2 byla součástí NASA a dokonce jedno takové s logem NASA obratem představili světu. Pak připustili, že jedno takové přestalo komunikovat někde nad Tureckem. Chruščov je v tom chvíli nechal ve lhaní lítat, aby pak oznámil, že mají tělo pilota a o něco později dodal, že přeživšího. Powers byl odsouzen, ale v roce 1962 vyměněn za ruského špiona Abela, čímž se styky alespoň částečně znormalizovaly. Powers pak byl doma za sraba, že nezmáčkl jakýsi sebezničující gombík a místo toho se se katapultoval. 

Stačilo! mohlo a mělo poukázat, že každá moc má svoje ochranné mechanismy, svoje Foltýny, agenty a spolupracovníky. Disident František Stárek zvaný Čuňas začal spolupracovat s BIS a bude jmenován brigádním generálem.

Dřív existoval zákon 140/1961 Sb., který se týkal i "Trestného činu spáchaného z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nebo z jiné zvlášť zavržitelné pohnutky." Dnes máme zákon trestající "Neoprávněnou činnost pro cizí moc" s horní sazbou až 5 let. Údajně se týká i předání veřejně dostupných dat (nejspíš Rusku). To jen tak pro pořádek, abychom články o utrpení a nenávisti zbytečně nepřepisovali historii. 

Pamatuji dobu od roku 1952, kdy mi bylo 11, až do roku 1986, kdy jsem s druhou manželkou odešel do Kanady, protože jsme chtěli dokončit změnu v našich životech. Ta seúplně nepovedla a tak jsem se sám vrátil do Prahy v roce 2014. Moje životní zkušenost nestraníka z nestranické rodiny je samozřejmě jiná než někoho, kdo byl režimem postižen a svůj pohled zpět nikomu nevnucuji. Žil jsem, studoval a do svého odchodu do Kanady dvacet let pracoval v naprosto apolitickém prostředí sekce Geologie Přírodovědecké fakulty KU.  V Československu byl v podstatě dokončen slíbený socio-ekonomický model, který zajistil plnou zaměstnanost, sociální jistoty včetně zdravotnictví a důchodového zabezpečení a rozsáhlou bytovou výstavbou byl v podstatě vyřešil bytový problém. Systém se politicky měnil od tlaku v padesátých letech spočívajícím v požadavku dokažte, že nám věříte svými činy (viz třeba nábory do hornictví). Postupem času vše zformálnělo a politická moc se spokojila s hlášením, že tam dole je všechno v pořádku.

V současné době je historie uvedeného období shrnuta dvěma slovy: komunistická hrůzovláda. 

Stačilo! si netrouflo cokoli z minulosti bránit a připomínat, že lidé měli být na co hrdi: „Tuhle přehradu jsem stavěl, tyhle domy budoval, takové řešení jsem navzdory embargům navrhl.“  

Často se mluví o tom, že se nedalo cestovat. Jenže ani to není celá pravda: Magda, Rudolf, Honza, Miloš, Petr, Zdeněk, šéf laboratoře Jirka, já a manžel Magdy Vašek, který ovšem nebyl přímým členem naší party, to jsou jména nestraníků, kteří měli v šedesátých letech za sebou rok nebo i dva pobytu na západní univerzitě nebo výzkumné instituci. Cestování bylo v padesátých letech omezeno z politických důvodů, ale později především proto, že koruna nebyla směnitelná. S postupem času se změnil i přístup k emigrantům, kteří si mohli upravit svůj vztah k ČSSR.

Stačilo! nedokázalo odrazit obvinění, že jsou pro Rusko a vysvětlit, že celý konflikt má geopolitické pozadí. Cožpak někomu záleží na tom, jak lidé v Rusku žijí. Ale houby, jde o to, že zloduch zabránil předání ruského surovinového bohatství Západu na stříbrném podnosu, k němuž se schylovalo za Jelcina. Putin se stal překážkou americké téze „vést svět silou vlastního příkladu nebo (když to nepůjde) tak příkladnou silou. 

Stačilo! mohlo a mělo přístup k NATO a EU opřít o snahu prosazovat naše národní zájmy. Možná to neudělalo, protože o těch mluví SPD. Volat po referendu byl čirý nesmysl. Pokud jde o EU nevíme, co by udělali zahraniční vlastníci podniků v ČR. Je zřejmé, že nejsme schopni bránit svoji ekonomiku a s ní spojená pracovní místa. Volání po vystoupení z NATO naráží na chytlavý protiargument tykající se záruky naší bezpečnosti. Putin by prý okamžitě vyrazil přes zrádcovské Maďarsko a Slovensko směrem ke kanálu. Je to nesmysl, protože Rusko dělá vše, aby se s NATO nedostalo dopřímého konfliktu. Ostatně proto váznou jednání o příměří, které Rusko považuje po zkušenosti s dohodou Minsk-2 za nepřijatelné a dohodu o dodržování mírové smlouvy narušují snahy dostat do hry vojáky NATO a nebo alespoň jakousi koalici ochotných států. Patrně ke všemu ochotných. Stačilo mělo prosazovat národní zájmy způsobem, který kdysi použil De Gaulle, který vyjmul Francii z velení a vojenských operací NATO.

Stačilo! mohlo a mělo argumentovat proti nákladům na zbrojení a účasti na vojenských akcích.Mělo argumentovat Články 1 a 5 Washingtonské smlouvy a trvat na tom, že NATO náklady na zbrojení pouze doporučuje, takže nemáme povinnost vydávat víc než 2% HDP, které jsme slouhovsky uzákonili.

Stačilo! mohlo a mělo poukázat na to, že válka na Ukrajině je „Předvojem budoucího boje mezi demokratickými zeměmi světa a Ruskem.“ Tak situaci vysvětluje Ministr pro evropské záležitosti Dvořák. Jinak řečeno, má vytvořit předpolí pro budoucí válku s Čínou. Putin do toho nemá co kecat a proto se s ním od miliardového převratu na Ukrajině nikdo nebavil.

Přístup hnutí Stačilo! k historii pouze odráží převládající snahu moci vše pourážet a vyzmizíkovat. Ještě před volbami jsem napsal glosu, kterou připojuji jako závěrečný vykřičník.

Národ bez historie zahyne

Co z nás Slávů bude o sto roků? cože bude z celé Evropy?  Ján Kollár, Slávy dcera

Básníkova otázka, která v kontextu jeho básně vyznívala optimisticky, nabývá v současné době podobu varování. Po Listopadu 89 chovali někteří občané naději, že ti, kteří se dostali k moci, naváží na socialismus s lidskou tváří, s tím rozdílem, že povedou ekonomiku lépe.

To se nestalo. Havel se prolhal k moci kecy o pravdě a lásce a odražením pomluvy, že je proti socialismu. Vše se ale zadrhlo a tak prezident Pavel ve svém projevu 28.října 2024 varoval, abychom se: „Vyvarovali nenávisti, která nikdy nic dobrého nepřinesla. Nenávist a lež nám nesvědčí.“ Vzhledem k oboustranné výchově ví o čem mluví. Tedy s tím rozdílem, že nepřítele musíme nenávidět a pobít, a teprve potom se vydat směr horizont za tamtéž usídlenou pravdou a láskou.

Velkým nepřítelem je období 1948-89. Odsoudit, kriminalizovat, ponížit dosažené a odmazat z historie. Pak bude vše co dělá současná moc vypadat správně a jako pokrok. 

Francouzská historička Muriel Blaive (*1969), která věděla o životě v komunistickém Československu s odpuštěním hovno se chtěla se stát ředitelkou ÚSTR. Podle její teorie uzavírali utlačitelé s veřejností jakýsi sociální kontrakt: „My vám dáme práci, bydlení, zdravotnictví, školství a něco kultury a vy se od nás necháte dál tyranizovat.“ To je to faleš nad faleš, stejně jako ten celý ústav. Pokud je taková instituce zapotřebí, měla by se zabývat každým režimem, třeby i tím současným. 

O lidská práva a demokracii nikdy nešlo, ale o bohatství, suroviny a kontrolu cizích území. O to jde, blbečci, poznamenal v poněkud jiné souvislosti prezident Clinton.  ÚSTR nepřipustí, aby se o minulém režimu objevila jakákoli positivní zmínka. Proto byla jeho péčí stažena učebnice dějepisu. Naši historici, tedy ti oficiální, lžou nebo mlčí.

Minulý režim byl po Listopadu nahrazen slibem, že vypukne svoboda slova, demokracie a každý bude odpovědný sám za sebe. No není to tak horké. Svoboda slova je garantována Článkem 17 Listiny základních práv a svobod, odstavcem 3. Jenže následující čtvrtý odstavec dává zákonodárcům moc svobodu omezit.  Demokracie, tedy možnost lidu cokoli ovlivnit je iluzorní. Poslední záchvěvy demokracie se odehrály v USA v šedesátých letech (boj proti rasové segregaci) a pak v sedmdesátých letech (protesty proti válce ve Vietnamu). 

Volby rozhodují peníze. Dávno, dávno tomu, kdy si John Edward hodlal vzít hypotéku na svůj dům, aby měl prostředky na podporu své kandidatury v amerických prezidentských volbách. Od té doby přijde prezidentské křeslo na 1.5 miliardy USD. S Paroubkem si můžeme povzdechnout: „Kdo z vás na to má?“ Být odpovědný sám za sebe je dávno vyprázdněné heslo umožňující obhajobu chudoby a bezdomovectví. 

Naše vrchnost se „vypořádala“ s minulými 41 roky hrůzovlády a okleštění se dočkala i historie První republiky. Nemluví se o důsledcích 1. světové války, o ekonomické krizi ani nástupu fašismu v Německu. Nesluší se připomínat chudobu, nezaměstnanost ani o stávky. Jiří Voskovec kdysi řekl, že je střelba do lidí ve Frývaldově nasrala, takže upustili od drobných srandiček a napsali Caesara a postupně se stali „předčasnými antifašisty.“  Zbyl Baťa a nějaká ta soška tatíčka Masaryka na poličce.

Nemluví se ani o národním obrození. Za Rakouska-Uherska nám přece bylo dobře, a tak máme novou sochu Marie Terezie, Sissi v Panteonu Národního muzea a Mariánský sloup na Staroměstském náměstí (který pomáhala strhnout vlastenka Milada Horáková). Omlouváme se sudetským Němcům za příkoří spojené s jejich odsunem a lezeme Posseltovi do zadku.

Historie se ale nedá odestát. Příkladem je postoj Poláků k Volyňskému masakru. Když se polský politik zmínil, že masakr ve Volyni silně ovlivňuje vztahy s Ukrajinou, Barbora Tachecí řekla, že by si měli odpustit (jako když mají společného nepřítele). Jeho reakce byla naprosto záporná. Přijmout omluvu lze, ale odpustit to barbarství ne.

A tak zůstává otázka: co ještě zbývá z naší historie? Snad statečný Cimrman, který Habsburgům nikdy v ničem nepomohl a svůj nebojácný protirakouský pamflet „Svou pravdu nebudeme skrývat“ uchoval v důmyslně maskované dutině krumpáče pro naší generaci.