Zajímavý příběh s varováním pro ostatní.
Norsko dvakrát uspořádalo referendum o vstupu do EHS (v roce 1972) a do EU (v roce 1994). V obou případech voliči řekli ne (53-46 % a 52-47 %) - přestože většina v parlamentu prosazovala kladné hlasování.
Toto téma bylo natolik rozdělující a vyhrocené, že ukončilo dlouhé období většinové vlády labouristů a zahájilo období koalic.
To však stále neukončilo boje a rozdělení a spory začaly mít dopad na služby poskytované vládou. Koncem 90. let tak byla přijata pravidla, podle nichž bylo nastolení tématu k diskusi v úředních hodinách vlády důvodem k výzvě k rozpuštění stávající koalice.
Jednoduše řečeno, hádky je unavily dávno předtím, než debata nabyla na účelovosti.
Proč tak rozdělující?
Norsko má malý počet obyvatel, sociálně(istickou) demokratickou tradici, velký podíl na příjmech z těžby ropy a zemního plynu v Severním moři a rozsáhlý rybolov.
Norský lid se obával, že ho intervencionistický a centralistický evropský sen připraví o jeho výdělky. Pravicové křídlo "hlasující proti" říkalo, že členství by podkopalo norskou kulturu, tedy v podstatě to, co říkalo levicové křídlo "hlasující proti", že jsou proti zásahům kapitalistů do ekonomiky a centralizaci jejího směřování. Pokud by někdo něco takového chtěl udělat, byli by to oni - a také to udělali.
Norsko používá většinu svých příjmů z ropy a zemního plynu pro veřejně vlastněný "ropný fond".
Statens pensjonsfond utland, který byl poprvé založen v roce 1967 a nyní má hodnotu přes 1,62 bilionu dolarů.
Jedná se o čtvrtý největší státní investiční fond na světě, na jehož zisku se podílejí všichni obyvatelé Norska a z něhož jsou financovány bohaté penzijní a sociální služby. Odhaduje se, že při dobré správě vydrží Norům dalších 300 let.
Mnozí Norové měli pocit, že toto uspořádání, díky němuž se jim daří docela dobře s penzijním fondem ve výši zhruba 250 000 dolarů na každého, se pomalu přesune do bruselských komor, kde se bude rozdělovat ve prospěch větší věci a většího počtu členů - a hodně peněz rozdělených mnoha způsoby, není moc peněz.
Hurá, máme 25 mužů
Druhý velký producent ropy a zemního plynu v Severním moři - Velká Británie - nepoužil příjmy pro státní investiční fond, ale na splácení dluhu z vládních výdajů - po vstupu do EHS.
Z 50 zemí s nejvýznamnějšími státními investičními fondy je Norsko na 4. místě, z EU se na seznamu objevují pouze Itálie a Irsko, které jsou na 30. a 32. místě. Zdá se, že státní investiční fondy nejsou v EU příliš populární, a možná nám nějaký ekonom napoví proč. Hádám, že proto, že se předpokládá, že se tak vyřeší krize ECB / dluhopisů eura?
Takže je dost možné, že norští voliči Ne to pojmenovali správně.
Pak tu máme společnou rybářskou politiku EHS/EU.
Ta dává všem členům právo lovit v národních vodách a hospodářských zónách všech členů.
V roce 1972, kdy Norsko poprvé hlasovalo o členství v EHS, byla norská námořní EEZ (výlučná ekonomická zóna) třetí největší v evropských vodách po Velké Británii a Dánsku. Francouzská byla celkově větší, ale většina z ní obklopuje jejich imperiální zbytky v Tichém oceánu. V roce 1972 tvořil rybářský průmysl 40 % norské ekonomiky, dodnes je podstatnou součástí jejich venkovského hospodářství.
Mnoho lidí si myslelo, že společná rybářská politika rozdělí velké bohatství mezi příliš mnoho lidí, což není mnoho peněz, které by se z jejich vod vracely do Norska.
V této věci považuji za nesporné, že norští voliči "ne" měli naprostou pravdu.
V roce 1972, před vstupem do EHS, čítala rybářská flotila Spojeného království deset tisíc plavidel, v době brexitu jich bylo méně než pět tisíc, úlovky klesly na třetinu a jejich hodnota na zlomek - protože jsme nevyváželi do Německa, Portugalska, Francie a Španělska - ty lovily v britské EEZ samy. Nebyl to hlavní důvod brexitu, ale byl to jeden z faktorů a jeden z úspěchů odchodu.
Když se Dánsko v roce 1973 připojilo k EHS, samosprávný ostrov Faerské ostrovy se odmítl připojit spolu s nimi - obávali se, že jejich rozsáhlá EEZ, na níž spočívala téměř celá jejich ekonomika, bude bezohledně vypleněna.
Island se na počátku 70. let dostal do jakési války se Spojeným královstvím kvůli rozsahu své EEZ, neboť moře mělo pro jeho hospodářství takový význam. Společná rybářská politika hrála velkou roli v tom, proč tato země nevstoupila do EHS ani do EU.
Další dánský samosprávný celek, Grónsko, vstoupil do EHS společně s Dánskem v roce 1973. Dopady společné rybářské politiky je natolik otrávily, že v roce 1985 z EHS vystoupilo. Spory stále pokračovaly, a tak se v roce 2008 rozhodli pro úplnou nezávislost. S EU sice rádi spolupracují a přijímají od ní investice, ale o rybách nemluví.
Na této mapě jsou tedy všechny ty zelené a světle modré kousky evropských a arktických vod - nebýt společné rybářské politiky, mohly být nebo kdysi byly výlučnými ekonomickými oblastmi EU pro volný rybolov. Mimochodem, úlovky ve Středozemním moři jsou jen zlomkem úlovků v severním Atlantiku, který se stal nejvíce přeloveným a ohroženým mořem.
Jen pro srovnání:
Dánsko mělo v roce 1972 námořní výlučnou ekonomickou zónu zhruba stejně velkou jako Norsko (o něco větší). Díky členství v EHS se z ní stalo:
na
Pokud tohle Brusel udělal pro ryby, představte si, co by udělal pro ropu a plyn?