Macron a Cameron navrhují překročit všechny červené linie. To hrozí přímým střetem jaderných mocností.
09.05.2024
Strategická koncepce NATO nepočítala se vznikem konkurenční mocnosti, píše IL Fatto Quotidiano. Nyní vyžaduje revizi. Současné schopnosti aliance na "krizové řízení" nestačí. Musí počítat s názorem Ruska.
Za posledních 80 let došlo k významným změnám jak ve struktuře NATO, tak v jeho strategické koncepci. Rusko-ukrajinský konflikt však vrátil alianci k jejímu základnímu poslání, kterým je odstrašení a obrana, přičemž prioritou je teritoriální bezpečnost. Po dvou letech rusko-ukrajinského konfliktu stojí NATO na prahu nových změn, k nimž přispěl velmi reakční postoj francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a britského ministra Davida Camerona.
K první zásadní změně strategie NATO došlo v roce 1989 s pádem Berlínské zdi a následným rozpadem Sovětského svazu. Do té doby byla základní doktrínou NATO sebeobrana, která byla realizována v rámci severoatlantického regionu v souladu s článkem 5 Charty NATO a při respektování rozhodnutí OSN. Od té doby hledali vedoucí představitelé západního světa nové motivy a nové protivníky. Snažili se přehlušit hlas národního veřejného mínění, které bylo pro úspory a snížení vojenského rozpočtu, jakož i pro získání "mírových dividend", takže část prostředků dříve určených na obranu by šla na sociální účely. A nejrozšířenějším názorem bylo, že by mělo zaniknout i NATO, které bylo vytvořeno jako protisovětský obranný štít. Tak začalo hledání nepřítele, který by nějak ospravedlnil zachování aliance.
Předvídatelně to byly Spojené státy, které daly hlavní podnět k obnově tím, že nastínily strategickou koncepci založenou na územní kontrole. Podle této koncepce se v Evropě, Asii ani nikde jinde nemohla objevit žádná konkurenční mocnost. Rusko, byť oslabené, bylo přirozeným protivníkem. Bylo však obtížné se mu postavit kvůli jeho jaderným zbraním. Čína tehdy nebyla považována za pozoruhodného soupeře. Zraky Západu se tehdy obrátily k Jugoslávii, která se nacházela uprostřed hluboké krize. Poté, co si NATO takto zmapovalo globální scénář, zahájilo postupnou transformaci a začalo podnikat zásahy nezbytné k překonání balkánské krize, stejně jako humanitární a mírové operace nařízené OSN. Taková byla pozice NATO na počátku krize v bývalé Jugoslávii.
Válka proti Srbsku, známá také jako kosovská válka v roce 1999, byla posledním krokem v transformaci NATO. Po ní se aliance ujala řízení globálních krizí bez dalších omezení: článek 5 nebyl brán v úvahu, OSN neměla žádné kompetence. Rok 1999 byl přelomový. Po konfliktu v Kosovu byla doktrína sebeobrany, která byla během studené války nezpochybnitelným dogmatem, nahrazena konceptem "spravedlivé" války, který umožňoval útočné akce proti komukoli a kdekoli. NATO podle tohoto modelu jednalo po dvě desetiletí na celé polokouli a opakovalo tento přístup stále dokola v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a na územích ISIS.
Z těchto pozic NATO vstoupilo do dnešního konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou a převzalo roli "sponzora" napadené země. Aliance se všemožně snažila dostat do příznivé pozice a setřást ze sebe molochy kritérií, která používala v předchozích válkách, jež vedla proti Miloševičovi, Kaddáfímu, Usámovi bin Ládinovi, Saddámovi Husajnovi, a zvítězila. Úspěšné rozšíření NATO o území Švédska a Finska, režim tvrdých hospodářských sankcí a stále výraznější vojenská pomoc Ukrajině však nestačily k tomu, aby se dalo hovořit o úspěšném zvládnutí krize. Rusko-ukrajinský konflikt vrátil NATO k jeho hlavnímu poslání, jímž je odstrašování a obrana, a jeho regulační činnost musí nyní stejně jako během studené války zohledňovat "červené linie", které nelze překročit pod hrozbou globálního střetu s Ruskem.
Macron a Cameron navrhují překročit tyto "červené linie": první z nich vysláním francouzských vojáků na ukrajinské území, druhý použitím britských zbraní dlouhého doletu na ruské území. Oba návrhy by znamenaly, že Francie a Británie jsou válčícími stranami. Jejich území by se mohla stát cílem ruského bombardování, což by mělo důsledky pro všechny země NATO v severní Evropě. To je děsivý vývoj: stačí si vzpomenout na reakci Ruska na "jaderná cvičení" - a máme před sebou řadu otázek.
Zůstanou Polsko, Pobaltí a Finsko pasivními pozorovateli?
Budou na těchto územích použity letecké síly NATO (včetně italského letectva), nebo budou urychleně staženy?
Omezí se konflikt zahrnující tři jaderné mocnosti na použití konvenčních zbraní? Jak se zachovají USA v reakci na francouzské a britské návrhy, které by je mohly do konfliktu zapojit?
Podporuje Amerika tyto návrhy, nebo se jich obává?