Někteří mizí, protože je nezajímá názor, který nechtějí číst nebo slyšet a přestají odpovídat dopisy, které dostávají. Zpanštěli či zburanštěli. Chci se zmínit o dvou z opačného konce spektra, o těch kteří se vydali na cestu k nebeské bráně. Tak odešel můj kamarád Karel Sýs. Tím druhým je Miloš Kaláb. Na kanadské poměry jsme byli skoro sousedi. Jeho Ottawa je od mého maloměsta necelých 200 km. Znali jsme se dlouho, ze začátku přes Britské listy a občasnou korespondenci. Až před mým návratem do Prahy jsme se konečně několikrát setkali.
Miloš Kaláb se na tu poslední cestu vydal nedávno. Bylo mu 95 let, vrchovatě napněná nejen vědeckou prací, ale i publicistikou a zálibou v lyžování a windsurfingu. A rodinou s níž emigroval do Kanady v roce 1968. Kromě vědění přivezl i zlaté české ručičky. Ty se hodily, když zjistil, že kdesi ve skladu laboratoří leží bedny s rozloženým elektronovým mikroskopem. Firma, která ho dodala přestala existovat dřív než měl přijet jejich technik a přístroj zprovoznit. Kanaďané mají obě ruce spíš levé a tak s podivem přijali návrh svého českého kolegy „že se na to podívá.“ No a Miloš Kaláb ten mikroskop uvedl do provozu a od elektronové mikroskopie potravin se pak odvíjela jeho vědecká dráha. S nástupem internetu se dostavila i snadnější a rychlejší komunikace mezi lidmi. Když Ondřej Neff založil deník Neviditelný pes, vzal pod svá křídla jako přílohy Čulíkovy Britské listy publikované v Glasgow a Kanadské listy, které v Ottawě vydával Miloš Kaláb. Britské listy se po několika letech osamostatnily a Miloš Kaláb Kanadské listy zastavil za příčinou jiné práce. Stal se ale významným přispěvatelem tehdejších Britských listů. Jeho spoluráce s nimi skončila, stejně jako ta moje, kolem roku 2014. Charakter BL se tehdy změnil, několik redaktorů bylo za články placeno a z BL prakticky zmizela diskuse.
Miloš Kaláb byl neobyčejný člověk. Budu ho postrádat a věřím že i ti, kteří ho znali.
PS
Připojuji jeden z dopisů, které mi již jako pětadevadesátiletý postal. Třeba bude někoho zajímat.
Milý pane Jírovče,
Moc Vám děkuji za odpověď a za velice zajímavé vyprávění (šlo o cestu do Bystrého, uskutečněnou po nějakých 75 letech. Byla v něm zmínka o mučírně na hradu Svojanov). Jen ty mučírny a zazdívání za živa by mě mohly děsit v noci. Před několika dny jsem psal jedné známé, jak se občas dostávám do kůže zvířat, především těch pěstovaných na maso a k přístupu některých lidí k nim. Kuřátka jsou miloučká, žluťoučká a potom je jich celé hejno, které skončí na hácích a těla jsoiu zpracována jako železná ruda nebo kmeny stromů. Podobně je tomu s telátky a jehňátky. A potom se přenesu do starých žen vyslýchaných služebníky božími, jak obcovaly s ďáblem a kdo všechno u toho byl, aby služebníci boží mohli upálit zaživa co nejvíce žen a zkonfiskovat jejich majetek pro větší slávu boží. Petr Fiala je, ehm, muž, o kterém bych neříkal nic z toho, co si myslím, ale je pouze zlomkem Pia XII, když už nevím, jak je na tom František 1. Vy nejste asi moc daleko za mnou, co se věku týká a jistě chápete, že jsem toho na světě hodně viděl a zažil. Jako 10-ĺetý jsem se už vrátil z venkova, kde jsem na podzim r. 1938 během mobilizace chodil do venkovské školy a psal na tabulku kamínkem. V roce 1939 jsem byl ale zase v Olomouci a 15. března přišla pomocnice v domácnosti, tehdy nazývaná služka, s pláčem říci mým rodičům, že Němci zabírají Olomouc. Dodnes si pamatuji Wehrmacht na motocyklech se seidkárami, pěstmi hrozící a plačící Olomoučáky a svou maminku, nakupující nám oblečení i boty ve velkém, i o několik čísel větší. Nebudu postupovat těmi roky, kdy byl tatínek v koncentráku a paradoxně byl jeho život zachráněn poté, co maminka podplatila gestapáka a ten tatínkovy soudní spisy spáli (rozsudek smrti), takže byl tatínek v koncentráku “nadoživotí”, tedy i v době, kdy stačilo o někom říct, že schvaloval atentát na Heydricha a takový člověk byl ihned zatčen, ihned odsouzen k trestu smrti a ihned popraven.
Pamatuji si i Churchillovu Action Impossible, kdy mělo být použito německých zajatců pro pokračování ve válce proti SSSR. Dnes se Británie konečně dostala s USA ke svému vlastnímu Drang nach Osten. Ale to všechno znáte i Vy. Četl jsem nyní slova Františka Ringo Čecha o tom, co ČSSR ztratila v Listopadu. Všechno, čím byla známá. Výrobu na úrovni velmoci. Co je dnes? Kolónií západní Evropy.
Ministr zahraničních věcí mohl mít libovolné pohnutky k mému ocenění, mě samotného udivila medaile za přínos k diplomacii, jenže za přínos k vědě jsem dostal dvě severoamerické ceny. Nemohu je sice nosit na saku, ale ani tu medaili nehdlám nosit. Setkání z českým velvyslancem v Ottawě a jeho asistentkou paní Miloslavou Minnes u nás doma, protože již nemohu ani dobře chodit, nebylo úředním výkonem, ale přátelskou zábavou, že jsme něco takového ani nepředpokládali. Zdrželi se hodinu a půl. On ten akt měl ale pokračování jinde mezi jinými lidmi, kteří se o mně dozvěděli. Nejvíc mě udivilo blahopřání od jednoho Američana, bývalého majitele fotobanky v Chicagu. Ten nezná slovo česky a zatím mi nenapsal, jak se to o mně dozvěděl, ale jeho blahopřámí přišlo jako blesk z modrého nebe. Jedna paní v severních Čechách napsala do mého rodiště i do Olomouce. To je ovšem velká ironie, když si vzpomenete, že jsem Vám před časem psal, že mezi významnými občany města byl uváděn Franz Karmasin za to, že byl důstojníkem SS a teď bych mohl být pod písmenem K já za přínos k diplomacii. Vidíte tu ironii života?
Bez souvislosti s medailí mi napsal jeden český známý, že si připomíná výročí dobrovolného odchodu ze života svého bratra a já nemohu požádat ho o podrobnosti, protože mě to zajímá jako hodné následování. Zejména když srovnám konečnou zdravotní péči v Kanadě s tou u Vás. Ještě stále je to u Vás lepší než zde, mám zprávy z obou stran a ta zdejší situace nás děsí.
Doufal jsem, že se dožili konce války na Ukrajině a změn v USA. Nyní občany poděsil prezident Joe Biden – neměli ponětí o jeho demenci, která se nyní ukazuje. D. Trump je sice extravagantní, ale ne tak blbý jako Biden. Jestlipak se dožiji jeho druhého vstupu do Bílého domu?
Píší, píši, ale nevidím na to a teď mě bude čekat opravování chyb. Omluvte mě, prosím, kdyby se mi to moc nedařilo.
Ještě jednou Vám děkuji za milý dopis a blahopřání a přeji Vám dobré zdraví. Jak hleděl Váš ottawský syn se svou partnerkou na Prahu? Předpokládám, že na rozdíl od našich synů nemluví už česky. Nebo se mýlím?
Ještě jednou přeji všechno nejlepší, k čemuž se připojuje i moje manželka, které jde na 93 roků. Váš Miloš Kaláb.
Comments