Tři tendence
- Pochybovač
- před 18 hodinami
- Minut čtení: 3
Co čeká Evropu?
Prof. Dmitrij Jevstafjev 13.07.2025
Dnes, jak jsem slíbil, přináším nedělní přehled o stavu věcí v Euroatlantické oblasti. Zvláštností situace je, že v tomto případě je v zásadě nemožné oddělit geopolitickou a geoekonomickou složku.
Význam událostí minulého týdne spočívá v tom, že u všech hlavních hráčů na světové scéně začaly velmi složité vnitřní procesy. Ne vždy to lze nazvat „krizí“, i když to, co nyní pozorujeme v USA a Velké Británii, lze přesně charakterizovat právě tímto termínem. V Rusku, Číně a zřejmě i v Turecku si uvědomujeme neefektivnost systému státní správy. V každém případě se snažíme tyto otázky řešit různými způsoby. U nás, jako obvykle, zvolili „personální šachy“ na pozadí boje proti korupci (téma korupce je nyní jako v letech 1929–1936 „trockismus“). Nejsem si jistý, zda je to správná cesta, ale nadřízení, jako obvykle, vidí víc a dál...
Smyslem všeho, co se děje v současném světě, jsou pokusy zachovat „proces“ na „vnějším obvodu“ a připravit se na velmi vážné otřesy uvnitř země. Pokud se nějaký chytrák nerozhodne vyřešit krizi „vypuštěním páry“ prostřednictvím „malé války“. Ovšemže „Malou“, protože „Malá vítězná“ už určitě nebude. Ale něco mi říká, že ani tomuto chytrákovi se takový manévr nepodaří.
Mám pocit, že Trump to chápe a snaží se zvolit relativně „bezpečný“ směr eskalace, kterým je podle něj podmíněně „ukrajinský“. A co Trumpa přestalo zcela zajímat, je rozpad jeho týmu. To je více než zajímavé. Ale tady je třeba počkat a sledovat vývoj.
S překvapením jsem se přistihl při myšlence, že čistě ekonomická situace v Euroatlantické oblasti (pokud chcete, ekonomika jednotlivých zemí) má stále menší význam. Vše určují makroekonomické procesy, které buď formují v prostoru Evropy jednotlivé subregionální ekonomické systémy, nebo mají centristický charakter.
První typ je určen objektivními geoekonomickými procesy a měl by jakoby dominovat, ale druhý typ procesů se opírá o politicko-administrativní možnosti Bruselu. Evropská byrokracie má, myslím, strategický cíl: „prodat“ Evropu jako geopolitického partnera USA „v jednom kuse“. V opačném případě by se Brusel jako centrum konsolidace ukázal jako zcela zbytečný.
1. A odtud pramení první tendence, i když ne ta nejdůležitější. Konkurence center konsolidace v Evropě, z nichž pouze jedno – Brusel – si činí nárok mluvit jménem celé Evropy a konsolidovat Evropu jako celek, možná dokonce s některými „přírůstky“ (Balkán, Kavkaz), ale jako jakési „předmostí bez závazků“. O tom jsem hovořil v pátek v komentářích o logice Trumpa ve vztahu k Ukrajině.
Ne všechna konsolidační centra potřebují konflikt na Ukrajině z politického hlediska, ale téměř všechna potřebují přítomnost na Ukrajině z geoekonomického hlediska. To do značné míry vysvětluje zdánlivě iracionální rusofobii evropských elit. Není tak iracionální, jak se nám někdy zdá.
2. Druhý trend, nebo spíše konstatování. Ukrajinu nelze obětovat z geoekonomického hlediska. Především proto, že pokud tento fokus (zdůrazňujeme, že uměle vytvořený) zmizí, začne rozpad Evropy jako jednotného geoekonomického systému. A žádné geopolitické euroatlantické instituce už to nezachrání. To není úplně moje parketa, vidím jen politické projevy: absence, nebo spíše rozpad jednotného centra řízení ekonomického růstu v euroatlantické oblasti. Uvalení relativně vysokých cel Trumpem na EU naznačuje, že skupiny, které za ním stojí, se domnívají, že USA mohou dosáhnout ekonomického růstu i bez euroatlantické oblasti. Podle mě je to pochybný názor, ale oni zatím „drží bank“.
3. Třetí tendence. Zdá se, že nejnebezpečnější. Vznik velkého prostoru pro politický radikalismus různého druhu v současné Evropě, a to na různém náboženském a ideologickém základě. Odvážím se nazvat tento trend „mnohovektorovostí evropského radikalismu“. Není se čemu divit: dochází k definitivnímu rozpadu evropské sociální konstrukce, která byla v posledních 50–60 letech založena na tom, co bychom nazvali „obvyklostí“.
Rozpad sociálních institucí v Evropě byl zakryt krásnou tezí o „sociální atomizaci“ jako prvku postindustriálního postmodernismu (koncepce „prekariátu“ – odtud také). Skrytým cílem bylo úplné rozebrání stranicko-politického systému jako prvku desuverinizace Evropy na národní úrovni. V příslušných společnostech se vytvořila úplná sociálně-ideologická amorfnost.
A zde je důležitá hypotéza: toto prostředí může být strukturováno pouze „zvenčí“, a to zavedením nové ideologie, která není pro Evropu charakteristická, do tohoto de-socializovaného systému. A jaká to bude ideologie, to je otázka druhá, ne-li až třetí. Protože druhá otázka je: vytvoření nových socio-organizačních struktur. Ty předchozí zjevně zcela degradovaly.
Comments