Umřel mi tchán. V létě mu zemřela manželka a teď na tom byl špatně i on. Chodili jsme za ním do nemocnice na internu, střídavě manželka a švagrová, obě občas i s mužským doprovodem. Hned naše první návštěva byla šokující. Pohled na naprosto změněného člověka i jeho mluva a uvažování, které jsme do té doby vůbec neznali, to bylo opravdu smutné. A k tomu se tam dostala sestra, která potřebovala pacienta trochu posunout výše. Sama to nezvládá. Takže jsem se snažil i já jí pomoci. Protože mám po zlomenině zápěstí trvalé následky, i pro mne to byl problém. A tím jsme se dostali do malé debaty. V tu chvíli přišlo další neuvěřitelná překvapení. Interna nemá zřízence, který by sestrám pomáhal s ležícími a nepohyblivými pacienty. Na pokoji byli celkem čtyři a jen jeden měl být schopen aspoň trochu pohybu, prodělával totiž rehabilitaci. Zbývající prostě jen leží. A veškerá péče o tyto pacienty je právě na samotných sestrách.
Právě zmíněná sestra se přiznala, že i ona je po operacích obou rukou, takže už tam má určitá omezení. A pak věk. Předdůchodový. Ale ve skutečnosti dost daleko do skutečného odchodu na odpočinek.
Právě u těchto lidí měl být stanoven nižší věk odchodu do důchodu, jenže poslanci Benda a poloop Jákob usoudili, že to nepotřebují. Že klidně mohou obracet pacienty až do … to se zatím neví. Tato sestra má před sebou ještě devět roků. A přitom ztrhaná záda. To obracení a posouvání „ležáků“ jí půjde čím dál tím hůře.
Oběma pánům bych přál, aby i oni se dostali do pozice podobných ležáků a kolem nich musela pobíhat podobně unavená sestra, která by nebyla schopna jim nikterak ulevit. Možná by pak pochopili, že existují profese, kde je námaha denním chlebem a kde si nemohou prodřít kalhoty na zadku od dlouhodobého sezení.
No a druhá moje „vzpomínka“ patří Leopardovi chciVálkovi. Proč nejsou peníze na zřízence i na interně? Zkusil jsem se zeptat aspoň hejtmanova náměstka, se kterým se znám z katovického fotbalu. Občas tam chodíval i ředitel nemocnice, ale letos jsem ho tam neviděl. Katovicím se rozpadl tým a klesly do 6. ligy, tedy 1. A třídy. Takže tohle už není dříve zajímavá divize. Slíbil mi, že se ředitele zeptá. Bohužel se výsledek už nedovím, důvod návštěv ukončila právě ta smrt blízkého člověka.
Ale zato jsem se dověděl, jak jsme na tom dobře s péčí o zuby. Článeček z Týdeníku Strakonicko je velice výmluvný. Lidé prostě potřebují zubaře a jsou ochotni pro to udělat cokoli. Dokonce se natolik rozčílit, že musí zasahovat strážníci Městské policie.
Tak jsme doma seděli nad článkem a vzpomínali na své mládí. Ano, neměli jsme banány, ale základní lékařskou péči, samozřejmě na úrovni své doby, jsme měli. Jo, vysedávali jsme v přeplněných čekárnách, ale nestalo se, abychom odešli bez ošetření.
A pak jsme se dostali na „menstruační chudobu“. Tehdy se z dostatku či nedostatku vložek nedělal problém. Každá žena prostě vložky používala tak, jak potřebovala a nikoho nezajímalo, jestli si je může nebo nemůže dovolit. Protože každá si je dovolit mohla. Dnes musí tuhle situaci řešit Pirátka Richterová a zřizovatelé škol.
No a došlo i na jídlo. Vzpomněli jsme si na zvláštní váhovou – nebo snad objemovou – jednotku. Všichni znali pojem „za korunu droždí“. Nevím, kolik toho tenkrát bylo, ale určitě aspoň tolik, jako je dnes v té kostce prodávané za korun deset. A tak trochu podobné to bývalo i s máslem. I tam byla podobná měrná jednotka, čtvrtka nebo osminka másla. A opět všichni věděli, kolik toho bylo. A to se ještě máslo prodávalo vážené, odkrajované z velkého bochníku.
No a skončili jsme u mléka. Hygienické balení v konvi, ze které prodávající nabíral půllitrovou nebo litrovou odměrkou a lil nám to do konviček. Je zajímavé, že jsme to všichni přežili v celkem relativním zdraví.
No a vzpomínku zakončily sušenky. Dnes už neexistující máslové sušenky ve tvaru arabesek, polomáčené v čokoládě, různých tvarů a prodávaných na váhu. V každém větším obchodě byly na pultě skleněné kulovité nádoby, ze kterých se právě tyhle sušenky nabíraly.
Comments