Aspoň káva 103 aneb Jak s dál televizí.

aspoň káva #103

V současnosti se vede zuřivý boj o Českou televizi. Hlavně o způsob, jak ji platit. Velcí bojovníci za současný stav, tedy výpalné od všech občanů i zaměstnavatelů používají jako argument, že zrušením těhle plateb by se vedení televize dostalo pod vliv vlády. A tím by byla ohrožena její údajná nezávislost. Že už dávno není Česká televize nezávislá, ví každý, kdo se občas podívá na Události či jiný publicistický pořad. Okaté nadržování jednomu politickému směru už bije do očí každého, kdo má v sobě jen trochu smyslu pro uvažování. To ohrožení je samozřejmě nesmysl. Jednak poplatky za sledování televize určuje politická representace v podobě parlamentu, takže by se platba přímo z rozpočtu změnila na platbu politickou representací vlády. A vždy se v tomto případě jedná o stejný názorový proud. Protože kdo má parlament, ten má i vládu. Kromě toho se Evropou šíří trend rušení poplatků a převod plateb právě na stát. A v žádném takovém případě se nikde nehovoří o ohrožení nezávislosti.

Odpůrci rušení poplatků a převod financování na státní rozpočet paradoxně podporují názory ostatních, proč není naše justice nezávislá. Je to proto, že je placena ze státního rozpočtu.

Jedním z důvodů, proč by se poplatky měly zrušit je, že současná vláda nechce, aby poplatky museli platit důchodci. Na to reagoval rapl Hynek Čermák nápadem, že za důchodce by poplatky platily jejich děti. Samozřejmě, že to má hned dva nedostatky. Mnoho důchodců má stále ještě naživu své rodiče. Takže kdo by co za koho platil? Za toho nejstaršího člena rodiny v důchodovém věku by platil mladší člen rodiny, který je též v důchodovém věku? Anebo by děti musely platit za rodiče i prarodiče? Samozřejmě nesmysl. A pak tu je druhá skupina důchodců. Ti, kteří z mnoha různých důvodů své děti nemají. A nemusí jít jen o takové, kteří děti nechtěli. Mohla je o děti připravit nehoda, nemoc, cesta do vzdálených zemí a podobné situace. Kdo by za tyhle důchodce platil?

Rapl Čermák dokáže hrát dobře své role, kde se naučí předepsaný text. Ale samostatné myšlení mu patrně chybí.

A ještě tu máme další variantu, jak současnou situaci vyřešit. Prostě veřejnoprávní televizi a rozhlas zrušit, převést do soukromých rukou. A potřeby státu, které jsou pro televizi náročné a těžko výdělečné by si stát prostě objednal. A nemuselo by to být právě u České televize. Prostě potřebujeme vzdělávací programy, takže kdo předloží výhodnější nabídku, tomu se po určitou dobu zadá zakázka na potřebný program. A je klidně možné, že by se i na dalších televizních stanicích objevily programy, které právě stát potřebuje. Možná i levnější, než dokáže vyrobit současný moloch z Kavčích hor. No a na zbytek programů by si i tato zprivatizovaná televize vydělávala stejně jako ostatní. Reklamou. Stejně se ta reklama i v České televizi objevu jen se jí říká „sponzor programu“. Případně se u pořadů televizí vyrobených objevuje poznámka PP, tedy „product placement“, čili cílenou placenou propagaci produktů či služeb zakomponovanou přímo do obsahu pořadu, filmu nebo seriálu.

Prostě je dost možností, jak dál s Českou televizí a Českým rozhlasem. Možná vás napadne i jiné řešení. Ale rozhodně není nutné, aby právě tahle jedna jediná služba byla placená jinak než ostatní stanice. 

Objevují se i obavy o to, že by stát mohl snížit rozpočet České televize. No, mohl. A jaké je pak řešení? Přece každý podnikatel ví, že pokud mu klesají tržby, musí začít někde šetřit. A že by zrovna Česká televize neměla tyhle rezervy? Samozřejmě, že má. Ostatně se to ukazuje i na tom, jak velké štáby se kde ukazují. Největší jsou z České televize. Takže i nejnákladnější. A přitom není zaručena ani objektivita. Takže ostatní soukromé televize pracují s menšími provozními náklady, a přesto jsou schopny odvádět minimálně stejně kvalitní, mnohdy i kvalitnější práci.

No a co se týká České televize, se týká i Českého rozhlasu. Tam je to stejné, s tím rozdílem, že jeho sledovanost je menší než u televize. Protože rozhlasových stanic je mnohem více než stanic televizních. A pak existuje spousta možností různých nahrávek na různé nosiče pro přehrávání v autě. Přiznám se, že sám patřím mezi ty, kdož si v autě pouštějí vlastní mix oblíbené hudby. A doma to mám podobné. Mám své vlastní playlisty na YouTube a ty si podle nálady pouštím třeba i k tomu, abych mohl napsat a namluvit tohle povídání.

No a pak si dám svoji dobrou kávu.