Chutě

 Aspoň káva 43

Asi každý z nás má svůj chuťový vývoj. Já jsem začínal tím, že jsem měl nejraději sladká jídla. Může za to vlastně moje babička, která pekla spoustu různých buchet, bábovek a podobných pochutin. K tomu se často dělaly palačinky či lívance. Bylo to samozřejmě nejen rychlé, ale i levné. Hlavně proto, že babička dělala v družstvu a tím pádem měla i levnější mléko. Takže cokoli šlo udělat z mléka, to se dělalo.

Měl jsem s tím velké problémy ve školní jídelně, kdy jsem polovinu jídel prostě odmítal jíst. Zeleninu ve stavu tepelně upraveném, luštěniny, vnitřnosti. Naopak zeleninu, která běžně rostla na zahrádce, na poli nasbíranou pelušku, což byl název pro krmný hrách případně ovoce z okolních stromů jsem mohl bez problémů. Ale pouze ve stavu přírodním, tedy nevařené. Výjimkou byl pochopitelně štrůdl. Ale to je sladké jídlo, takže to „sladké“ přebilo ta pečená jablka.

Jak šel čas, přece jen jsem trochu pozměnil jídelníček. Dalo se koupit víc masa, a tak se zvýšil počet masitých jídel i mimo neděle. A taky jsem začal objevovat i dobrá jídla ve školní jídelně. Nevadila mi proslavená UHO, čili universální hnědá omáčka, zejména pokud byla s bramborem. Dodnes miluju právě tuto kombinaci, kterou dnes doma nazýváme „čvachta“ podle toho, že si ty brambory do té omáčky dokonale rozmačkám, tedy rozčvachtám. Objevil jsem i hrachovou kaši s uzeným, ale čočku a fazole jsem pořád odmítal. K čočce jsem došel až o mnoho let později, když jsem pracoval přes týden mimo domov a byl jsem nucen se stravovat v jedné závodní jídelně. Tam jsem to jednou zkusil. Patrně nebylo moc na výběr a jíst se chtělo, a kupodivu mi zachutnala.

Podobné to bylo s těstovinami. Dlouho jsem je odmítal, zejména kolínka. Ale jednoho dne jsem se seznámil se špagetami, začalo mi bavit to namotávání a najednou se právě těstoviny v různém použití i tvary staly mým oblíbeným jídlem.

Ale pořád zůstávala jídla, která jsem prostě nepozřel. Dršťková polévka, ledvinky, játra čili vnitřnosti obecně, a z ovoce či zeleniny to byla rajčata, angrešt či cibule. Dokonce jsem jednou okusil rebarboru a také jsem ji odmítl přijmout jako něco poživatelného. Ani špenát nebo brokolice mi na talíř nesměly a nesmí.

Můj jídelníček se neustále rozšiřoval i měnil. Jsou jídla, která mi dnes nikterak nechybí, ale bez masa si oběd nedovedu představit. A to včetně dříve nesnášeného vařeného zelí. Naučil jsem se jíst papriky, a to ve stavu přírodním – zejména na chlebíčkách – i jako plněné mletým masem.

V poslední době mezi moje jídla „poslední záchrany“, tedy pokud moje Bavorovna z jakéhokoli důvodu nemůže uvařit, patří fazole a trenčanský párek. Tahle konzerva musí být stále na skladě.

Naučil jsem se jíst spoustu jídel, ale dodnes nesnáším ty vnitřnosti. A k tomu se váže jedna prastará příhoda. Totiž v dobách, kdy moje Bavorovna ještě nebyla tak úplně moje a jen jsme spolu chodili, stalo se, že jsem si, plánovaně, pro ni přišel k nim domů, a dostalo se mi pohoštění. Krásný smažený řízek. Ale jak jsem se do něj zakousl, přišel šok. Byla to smažená játra. Tehdy to bylo považováno za luxusní jídlo. Jenže ne pro mne. S velikým sebezapřením jsem ta játra snědl, ale když jsme pak byli sami snad v kině nebo ve vinárně, jsem se přiznal k té obrovské oběti, kterou jsem pro svoji lásku podstoupil. A dodnes se k tomu přidává, že už tenkrát se mne snažili odradit, ale nepovedlo se to.

Dnes je to více než padesát roků. Naučil jsem se jíst další a další jídla, takže jídelníček máme celkem bohatý. Jen ty vnitřnosti prostě nejím a jíst nebudu.