DVĚ POZNÁMKY…

Jde o přerozdělení kontroly nad energií, a tedy i nad Evropou

Prof.Dmitrij Jevstafjev                    04.04.2026

Kolegové, dnes bych se chtěl zaměřit na změny, ke kterým dochází v oblasti geoekonomiky, a v druhé poznámce využiji čerstvého článku kolegy Kamila Akserchanova k podobnému u jižních sousedů.

Jsou věci, které leží na povrchu, i když nejsou vždy zřejmé. Například nebylo zřejmé, že se přízrak potravinové krize projeví tak rychle; ačkoli existuje názor, že se jedná pouze o hru s cílem dosáhnout vyšší cenové hranice a omezit programy potravinové pomoci rozvojovým zemím. Existují však „dlouhé“ procesy, které se neprojeví okamžitě, a ten, kdo je odhadne rychleji než ostatní, získá na určitou dobu určitou výhodu. Ta se však objeví pouze v případě, že se spustí alespoň miniinvestiční cyklus. Pojďme tedy vyjmenovat ty „dlouhé transformace“, které v současné době vidím:

1.      Za prvé. Řízení úzkých míst na moři. Írán navrhl „Hormuzský pakt“. Jedná se o více než zajímavou

událost, která definitivně potvrzuje obrat situace do „endšpílu“ a vytváří zcela funkční „obchodní

nabídku“, tentokrát ze strany Íránců. Je důležité si uvědomit, že „nabídka“ bude existovat pouze v

případě, že se Íránci v té či oné formě ubrání Trumpově pozemní operaci, i kdyby to měl být jen

„smluvní ústupek“.

Celková situace je velmi jednoduchá: Trumpa budou „trhat“ uvnitř USA v každém případě, i kdyby obsadil Teherán, nebo alespoň zveřejnil video s „obsazením Teheránu“.

A já bych velmi pozorně sledoval rezignaci čtyřhvězdičkového generála, náčelníka generálního štábu pozemních sil, 62letého Randyho George. 

(a – opozice proti pozemní operaci). Pozemní síly zatím ještě válku nevedly. „Mladí vlci Hegseta“ (mimochodem, kdo to je?) jsou dobrá věc. Ale George je první potenciální přeběhlík této úrovně. Budou i další osobnosti. Ostatní armádní představitelé jsou méně významní.

2.      Za druhé. Legalizace kryptoměn jako nástroje mezinárodních plateb. Írán požadoval platbu v kryptoměnách za bezpečný průchod Hormuzským průlivem. A není pochyb o tom, že se bude platit právě tak. Do konce si svět ještě tuto zvláštnost plně neuvědomil, ale ve skutečnosti jde o revoluci v dedolarizaci, která svým významem převyšuje všechny dříve dosažené výsledky.

3.      Za třetí. Zrušení omezení na ničení transregionální infrastruktury. To začalo už dávno, zničením „Severních proudů“ v Evropě. Ale to, co se děje nyní, prostě činí tuto praxi  měřitelnou. Hlavní není to, že se systematicky ničí infrastruktura propojení mezi regiony, které jsou z geoekonomického hlediska nejdůležitější. Důležité je, že k tomu dochází:

a.      systematicky a plánovitě, zejména je exportní potenciál ropy vytlačován do „pastí“ Rudého

moře a Suezského průplavu; a

b.      nikdo se systematicky nepozastavuje.

Je to jasný signál, že největší stínoví světoví hráči obecně nejsou proti regionalizaci systémů dopravních komunikací. Mezi nimi bych vyzvedl „pojišťovatele“, kteří plní nejdůležitější funkci – nacházejí se na pomezí reálných a virtuálních financí. To je velmi zajímavé. Pokusím se toto téma analyzovat v neděli.

4.      Za čtvrté. Regionální vojensko-politický blok ve východním Středomoří v podobě mírové koalice Egypta, Turecka, Saúdské Arábie a „k nim se připojivšího“ Pákistánu. Příběh s několika vrstvami. Rozeberu později.

Druhá poznámka, s tou mou související,  je „z klávesnice“ váženého kolegy Kamila Askerchanova:

Zatímco se veřejná debata soustředí na důsledky uzavření Hormuzského průlivu a eskalaci napětí kolem Íránu, skutečný boj se odehrává kolem architektury budoucích energetických toků.

Na tomto pozadí se formuje alternativní kontura, v jejímž centru stojí Turecko. Ankara fakticky zahajuje druhý pokus o realizaci modelu, který již byl vyzkoušen v letech 2014–2016: hybridní logistiku, v rámci níž byla tehdy ropa ze Sýrie a Iráku dopravována pozemními trasami a poté „očistěna“ smícháním s legálními toky, mimo jiné po trase Baku–Tbilisi–Džejhan. Tehdy byl tento systém narušen údery ruských vzdušných sil na kolony cisternových vozů a incident se sestřeleným ruským vojenským letadlem se stal přímým ukazatelem boje o kontrolu nad toky.

Dnes se tento model vrací, ale již v institucionálním hávu. Podle údajů Türkiye Gazetesi, Turecko připravuje hned několik tras obcházejících Hormuz:

·         přes Irák a Sýrii,

·         přes Suezský průplav a Rudé moře,

·         a také okrajové trasy až po obchvat přes mys Dobré naděje.

Formálně jde o diverzifikaci, ve skutečnosti však o pokus uzavřít přerozdělování toků do vlastních rukou a stát se klíčovým uzlem pro Evropu.

Sýrie v této konstrukci nehraje roli samostatného hráče, ale vazala a tranzitního území. Prohlášení Damašku o připravenosti zajistit bezpečnost dodávek a oživit Transarabský ropovod nejsou iniciativou zdola, ale součástí turecké strategie na vytvoření pozemního koridoru do Evropy.

Právě zde dochází k přímému střetu s koncepcí USA, kterou jsem zde již několikrát popsal. Podle logiky USA by Evropa měla zůstat ve stavu „energetického obklíčení“, kde jsou trasy a vstupní body kontrolovány zvenčí, mimo jiné prostřednictvím architektury „Abrahamových dohod“ a role Izraele jako klíčového uzlu. S těmito dohodami už není vše tak růžové, a právě proto se tak aktivizoval turecko-syrský plán, za kterým stojí Londýn. Tento model narušuje a navrhuje kontinentální obchvat a částečnou autonomii Evropy.

Odtud pramení rostoucí tlak. Turecko se již stává terčem na úrovni infrastruktury. Pokusy o údery na oblast Džejhan, kde se sbíhají klíčové toky, a jejich zachycení prostředky protivzdušné obrany NATO – to je signál, že zranitelnost byla nalezena. Írán přitom popírá svou účast, čímž ponechává situaci v šedé zóně a zvyšuje nejistotu.

Souběžně s tím dochází k vnitřnímu rozpadu. Ekonomické problémy Turecka – inflace, pokles životní úrovně – ji činí obzvláště citlivou na vnější tlak. Jakýkoli úder na logistiku se automaticky promění ve vnitřní krizi. V tomto kontextu se geopolitika přímo promítá do sociální nestability.

Za zmínku stojí zejména to, že ve všech tiskových zprávách turecké strany bylo cíleně zdůrazňováno, že to právě NATO neutralizovalo raketovou hrozbu. Na tomto pozadí vypadají prohlášení Donalda Trumpa o pokračování války i personální změny v Pentagonu jako součást širšího přeskupení sil. Nejde o lokální konflikt, ale o demontáž dosavadního systému. Trhlina uvnitř NATO, umocněná rétorikou Marca Rubia a J. D. Vance o přehodnocení role USA, naznačuje možný odklon od starého modelu spojenectví ve prospěch flexibilnějšího systému dohod.

V důsledku toho se Turecko, a za ním stojící Londýn, ocitají v centru konfliktu už nikoli jako pozorovatelé, ale jako aktivní hráči, kteří se snaží převzít kontrolu nad toky. Právě to z nich však činí prioritní cíl. Události roku 2016 již ukázaly, že taková schémata se dají narušit silovým zásahem, a s ohledem na bezpilotní systémy, které tehdy ještě neexistovaly, se tento úkol řeší snáze. Nyní jsou sázky vyšší, a to znamená, že tlak bude tvrdší – jak z vnější strany, tak zevnitř.

Nejde jen o logistickou krizi a nejde jen o válku. Jde o přerozdělení kontroly nad energií, a tedy i nad Evropou. A v této hře se jakýkoli pokus o vytvoření alternativy automaticky stává terčem útoku.

A nevěřím, že Američané dovolí Turecku narušit celou tuto mnohovrstevnatou hru, která se v regionu odehrává, sázky jsou příliš vysoké…

https://t.me/dimonundmir