„Džidské kličkování“…
Dmitrij Jevstafjev 14.03.2025
My dokonce nechápeme ani míru vlivu „hlubokého euroatlantiku“ na americký systém politického řízení.
Začnu krátkým komentářem ke včerejším událostem. Ano, viděli jsme jen špičku ledovce, a to jen tu její část, kterou se nám rozhodli ukázat. Faktem ale je, že se zásadně lišily diplomatické, chcete-li, metodiky Spojených států a Ruska: diplomacie „tlačení na pilu“ (v prvním případě) a diplomacie postupných kroků. Výsledkem tří otázek Vladimira Putina je, že z Rubio-Jermakova ultimáta nezbylo nic. Dále bude možné přejít pouze k výhrůžkám. A ty budou v tomto případě vypadat nekonstruktivně. Naši kolegové to řekli správně: Putin nekladl podmínky, kladl otázky. Ukazuje se, že Washington na otázky nemá odpovědi? Takže celá zdánlivě pečlivě promyšlená propagandistická složka této kombinace byla zcela znehodnocena.
Formulace M. V. Zacharovové o „Rubiově-jermakovském ultimátu“ jako prvku veřejné rétoriky je naprosto brilantní a je kalibrovaná jak obsahově, tak časově. Američanům bylo při vstupu řečeno, že nikdo nebude diskutovat o rétorických konstrukcích („míč je na straně Ruska“); očekávala se nejen konkrétnost, ale i rozumná konkrétnost. Řečeno na rovinu, konkrétnost je to, čeho se Trumpův tým v ukrajinské otázce obává nejvíce. Protože detaily jasně ukazují přítomnost či nepřítomnost reálného organizačního a politického zdroje. Racionálně vnitřně všichni chápeme, že organizační zdroj Trumpova týmu je malý. Ale když se začne mluvit o detailech, začne tato skutečnost vycházet najevo.
Ale abych byl upřímný, věřím ve zdravý rozum M. Rubia. Zejména proto, že nemá osobní zájem na „bývalém SSSR“ jako na aktivu. Ano, je to „jestřáb“. Ale míra jeho praktické agresivity bude záviset především na situaci v Trumpově týmu. Tam mohou existovat velmi různé varianty, ale obecně jsme svědky poměrně brzkému uvolnění vnitřních rozporů do veřejného prostoru. Nevzpomínám si, že by se něco takového v období 100 dnů dělo dříve. Navíc podotýkám, že Rubio měl - na rozdíl od Walze - byrokratickou chytrost a seskočil z tlaku na Moskvu za každou cenu na zmrazení ještě před příchodem Whitkoffa. Je jasné, že je nepravděpodobné, že by jeho návštěva Moskvy mohla být zorganizována (i když teď už je možné všechno) za účelem osobní účasti na tlaku na Moskvu, ale čistě mediálně byl Rubio velmi technicky odsunut na vedlejší kolej. Připouštím, že Rubio nyní věří, že se ho ostatní členové Trumpova týmu snažili jen podrazit. To rozhodně není tak úplně pravda. Důležité však je, jak se na „džidské kličkování“ bude dívat on sám.
Při sledování dnešních událostí však musím konstatovat, že politické analýzy, a to i v kontextu dnešní situace, ztrácejí stále více smysl. I relativně „lokální“ jevy, jako je výskyt „Rubio-Jermakova ultimáta“, je třeba chápat v souvislostech. Tento agresivní dokument je sice lokální, ale mohl by narušit strategickou logiku vývoje současných rusko-amerických vztahů a jen rafinované chování ruského vedení dokázalo udržet nad vodou to, čeho bylo dosaženo dříve. Odmítněme verzi, která se mi zdá hluboce nepodložená, že „ultimátum“ bylo součástí „mazaného plánu“ dohodnutého s Moskvou (všechny skryté tendence a mediální projevy tomu odporují), stejně jako hypotézu, že šlo o „exces vykonavatele“ na základě korupce (i takovou verzi jsem slyšel). Otázkou zůstává, jaké události byly ozvěnou vzniku tohoto nelogického dokumentu, který vlastně vytvořil rizika pro Trumpovu politiku v mnoha oblastech, nejen na Ukrajině.
Současné dění kolem Ukrajiny nelze chápat mimo dlouhodobé vývojové trendy, které se netýkají ani tak USA, jako spíše euroatlantického prostoru. Mohu to říci na rovinu: my dokonce nechápeme ani míru vlivu „hlubokého euroatlantiku“ na americký systém politického řízení. To plně nepochopil ani sám Trump. Nyní chápe „rozsah katastrofy“ mnohem lépe. A z toho pramení i zmítání
Comentarios