Jen pár otázek

a „Velký plynový plán“

Prof.Dmitrij Jevstafjev

12.02.2026

První:

Byla zde otázka ohledně pravděpodobnosti příjezdu ukrajinské delegace do Moskvy. 

Na rozdíl od většiny ruských expertů to považuji za zcela možné. A to ne jako gesto dobré vůle Kyjeva, ale jako nástroj konečného převzetí kontroly nad kyjevskou juntou ze strany Američanů. Protože Ukrajinci přiletí do Moskvy americkým letadlem s americkými zárukami, ale bez svých londýnských kurátorů. A to je velmi důležitý krok.

Druhá:

Položím další zajímavou otázku: proč začaly podivné útoky na Rusko ze strany Evropy? 

Proč, to je jasné – bez alespoň předstíraných vztahů s Ruskem se Evropa nemůže zapojit do žádné geopoliticky důležité situace. Ale proč? Na rozdíl od mnoha jiných se domnívám, že Evropa byla zcela ochotna přerušit vztahy s Ruskem  již v letech 2010/11. Jinak by evropské elity dokázaly zadržet nárůst protiruských, a někdy i prostě rusofobních nálad, který začal právě tehdy. Ale v „velkém plynovém plánu“, popsaném níže, je propočítaná ekonomická základna, a to „plynová“ základna. Kolem ní se buduje meziregionální obchod, který vrací Středomoří do centra evropské politiky. Otázkou je, kde v tomto plánu jsme my. O Evropě v nových podmínkách napíšu v nejbližší době.

Dnes se pokusím trochu pohovořit o tom, jak by mohlo být strukturováno území jižního křídla NATO. O „severním“ je vše víceméně jasné: sbíhají se zde, pokud chcete, dvě oblasti nestability:

• Jedna kolem Grónska a (nyní to již lze říci zcela otevřeně) Islandu, čímž fakticky vytvářejí novou situaci „na západ“ od poledníku Jan Mayen (ostrov v cca poloviční vzdálenosti mezi Grónskem a Islandem). A to  směřující jak na severovýchod, tak na jihozápad.

• Druhá – Baltské moře – se stává prostorem, jehož ekonomický obsah lze obětovat. Zatím nejsem připraven definitivně říci, že významné síly v Euroatlantické oblasti (a ještě více – američtí atlantisté) hrají „baltský gambit“, ale čím dál tím více  vše připomíná právě takovou hru. V konečném důsledku nám „předání“ „pobaltského balkonu“ vytvoří uzel napětí, který bude schopný vysávat z Ruska neméně než konflikt na Ukrajině. A pokud vojenské akce na Ukrajině mohou Rusko vyvést na novou, geopoliticky pohodlnější „hranici“, pak silové řešení v Pobaltí nikoli. Prostě proto, že tam žádná „hranice“ není. Je tam jen „kufr bez rukojeti“, který už západní mocnosti unavuje tahat. Mimochodem, právě o tom jsme mluvili v sobotním přehledu „Periskop“ s N. M. Meževičem, i když v intelektuálnější formě. Mimochodem, ptáte se, kde je v tom NATO? Budu stručný – nikde.

Situace na jižním křídle Euroatlantické oblasti je však zcela odlišná a v současné době se vyznačuje dvěma a půl zásadními rysy:

1. Mnohovektorovým a mnohovariantním vývojem. Zatím není nic rozhodnuto, ba co víc, rovnováha sil je teprve ve fázi formování. A dokonce i upadající Evropa na jižním křídle může shromáždit zdroje, aby se stala skutečnou silou.

   
   

2. Strukturování na jižním křídle Euroatlantiku je jednoznačně podřízeno úkolu kontroly nad zdrojovou základnou, což znamená tvrdé systémové soupeření uvnitř bývalého euroatlantického světa. A to nikoli na úrovni států atd., ale na úrovni skupin lobbystických zájmů. Zjednodušeně řečeno, budeme svědky soupeření koalic subnárodních zájmů, kde nebudou existovat státní omezení. A již to pozorujeme, soudě podle toho, jak „topí“ „Trumpův plán“ ohledně Gazy.

„Polovina“ zvláštnosti: - nelze trvale strukturovat jižní křídlo Euroatlantiku, aniž by se překročily její

hranice. A to je obrovská výzva, mimo jiné i pro Rusko. Nemáme možnost jen tak přihlížet, zatímco

se euroatlantisté navzájem vybíjejí. Bohužel, takovou radost nám neposkytnou.

Vektory energetického rozvoje Evropy prostě předpokládají podstatné posílení právě „středomořského vektoru“. Ale plynové koridory nejsou jen uhlovodíky, jsou to také částečná sektorová industrializace,  bezpečnost a nové geoekonomické členění. Plynové koridory jsou „pásmo“, nikoli „bodový objekt“, jako je tomu v případě námořního obchodu s ropou. A to (s přihlédnutím k růstu úrovně rizik  na „severovýchodním“ křídle Euroatlantiku a poklesu  úrovně energetické bezpečnosti) činí rozdělení Euroatlantiku na subregiony spojené pouze institucionálně nevyhnutelným. Ale co nyní znamená institucionalita dob „studené války“ v postbipolárních dobách? Správně – nic.

Celkově jde o krásnou geopolitickou kombinaci: rukama Američanů (včetně Trumpa) vytvořit dva, a v perspektivě tři regiony, kde Američané nebudou mít apriorní dominanci. A zajistit pro rozvoj těchto regionů plnohodnotnou geoekonomickou základnu. Nemyslím si, že „starý globální Londýn“ v podobě, jakou má posledních 10 let, je schopen takového „velkého projektu“. Ale pak vyvstává otázka – kdo?

Existuje však jedna nuance: - tento plán není kontrolován kontinentálními Evropany. Nastíním jednu myšlenku: Trumpova politika spočívá v rozdělení trhu na „americký“ a „trumpovský“ plyn. To je snadné: - plyn, který se těží v USA (z velké části břidlicový), je „americký“ plyn. Ale plyn, který bude pod kontrolou USA na zahraničních trzích (například z ložisek „Jižní Pars“ v Perském zálivu nebo „Leviathan“ ve východním Středomoří), bude procházet prodejními a platebními kanály kontrolovanými rodinou Trumpů.

Postupem času se tento plyn začne dodávat i do USA. Za skvělé ceny. Pěkný plán, že?

https://t.me/dimonundmir