K americké agendě…

Prof.Dmitrij Jevstafjev    24.06.2025

Chtěl bych se dnes ráno zeptat lidí, kteří pochybovali o mé verzi událostí mezi USA a Íránem, kterou jsem popsal v několika příspěvcích za poslední dva dny (a kteří přidávali zpochybňující „emodži“): -

„kolegové, opravdu stále věříte, že mezi USA a Íránem neexistují prvky „dohody“? 

Ale zdůrazňuji – prvky. Na rozdíl od prvních dvou dnů jsou nyní zastánci „teorie dohody“ ve většině. Američané se prostě jako obvykle rozhodli Iráčany mírně „podvést“ a vrátit se o krok zpět, k diskusi o osudu politického režimu v Íránu, což vyvolalo zjevné zmatení Iráčanů, které bylo překonáno demonstrací možností bezpečnou pro všechny. Dopadlo to na „tři plus“.

A ještě včera někdo snad popáté pohřbíval Írán. Ne, nestydí se – oni si svůj „kontraktík“ odpracovali. Ale v mém postoji je důležitý rozdíl:

Zatím nevidíme komplexní dohodu. Jedná se o postupnou demonstraci možností stran s cílem dosáhnout politické spolupráce. Přechodná fáze se uskutečnila ráno 24.06. Ale strany zatím nechápou cíl, ke kterému směřují. Z toho vyplývá neustálá změna postoje Trumpa, který se po útocích na Fordu rozhodl znovu zahrnout do „vyjednávacího balíčku“ změnu režimu, a v praxi – odstranění KSIR a, myslím, Rachbara od moci. Není to jen důsledek Trumpova „závratného úspěchu“. Je to známka slepé uličky při stanovení cílů. Odtud také pochází pokus o geografickou eskalaci ze strany Íránců. Mimochodem, ze všech včerejších raketových úderů je nejzajímavější úder na základnu protivzdušné obrany v Iráku. Přitom obě strany velmi jasně chápou meze eskalace.

Ale je tu jeden nuance: mám pocit, že tato „částečná dohoda“ se nevztahovala na Izrael. Netanjahu to však pochopil až v okamžiku útoku večer 23. června. Proto následoval onen chaos v prohlášeních a souhlas s „příměřím“ se zjevnou ztrátou tváře, zejména po útoku na Beer-Shevu.

Dnes tedy dvě části: o válce na Blízkém východě a o ničem jiném.

Otázka, zda Írán vyhrál, je podle mě nesmyslná. Írán neprohrál, což lze považovat za velmi vážné vítězství. Za správnou považuji otázku, kdo vyhrál v Íránu. Od toho bude v budoucnu záviset mnoho. A odpověď se dozvíme brzy.

Souhlasím s M. L. Chazinem v jeho pochybnostech o tom, že se již jedná o plnohodnotné příměří. Zatím je to jen cesta k deeskalaci. Ale dodám i něco za sebe: Trump v tomto případě deeskalace neudělal nic jiného než „PR“ a to, že vyndal „druhou nohu“ z konfliktu (první tam zatím zůstala). Ale PR efekt se může rychle „proměnit v tykev“, pokud se strany definitivně nezastaví pozítří. Ale celá řada washingtonských klanů a relativní „Londýn“ - a to celý, zatím prohráli.

Hypotéza: včerejší extrémně mírný úder Íránců znamenal pouze přesun míče na půli „hřiště“ Američanů. S určitým návrhem: buď nuceně odpovědět druhým úderem podobným úderu na Fordu, nebo zahájit deeskalaci. Protože všichni chápali, že podruhé nebude pro Trumpa tak snadné provést úder na íránské objekty jako poprvé.

Ve skutečnosti dnes ráno míč zůstal na straně USA, navzdory veškeré Trumpově PR.  A na stole zůstaly ještě dvě otázky, obě pro Trumpa:

1.       O rozsahu a směrech geografické eskalace konfliktu. Nejde o to, zda Íránci včera zasáhli prázdné základny, nebo ne. Jde o to, že Írán včera udeřil přibližně současně ve čtyřech směrech, nepočítaje Izrael. A dosáhl sice krátkodobého, ale celo-regionálního ochromení letecké dopravy, což se ukázalo jako více než citlivé. A USA pochopily, že region nemohou ochránit. Mohou ho pouze evakuovat. Panika u „zálivňáků“ byla mimochodem značná. Na dlouho se zapamatuje, což je také důležité.

2.       O skutečných škodách na íránském jaderném programu. Zde jsou zřejmé tak závažné rozdíly, že je jasné, že Američané nebyli schopni provést plnohodnotnou objektivní kontrolu úderů. A proto Trump tak nepřiměřeně ostře reaguje na rostoucí pochybnosti o účinnosti úderů. Toto téma z americké „agendy“ nikam nezmizí. A je používáno proti Trumpovi.

Tolik k dění  ve Východní Asii … - nyní poznámka turkologa profesora Vladimíra Avatkova k okraji téže:

Jak kde, ale v Turecku běží spiknutí pravidelně:

Na pozadí událostí na Blízkém východě se Ankara ujala role fanouška, a lidé, vzhledem ke složité ekonomické situaci, potřebují chléb a podívanou.

Docela vhodně, se opět prý 174 vojáků rozhodlo zorganizovat spiknutí proti Erdoganovi.

Spiknutí bylo odhaleno vojenskými prokurátory ve městech Istanbulu a Izmiru, která nejsou příliš loajální k vládním úřadům. Aby nebylo pochyb, pro jistotu po celé zemi probíhají zatýkání.

Předtím plánovala spiknutí jiná skupina v květnu, a předtím… – to bylo předtím. Vlna nemá začátku ani konce. Ale i kdyby to byla pravda, nevypadá to vůbec jako převrat, řekněme, v roce 1980, kdy byl premiér A. Menderes popraven.

A šance na úspěch takového spiknutí bez vnějšího (amerického) zásahu jsou nulové.

Tolik pro tentokrát…

https://t.me/s/dimonundmir