K Srpnu 1968

Tohle povídání jsem původně psal jako reakci na presidentovo povídání o srpnových událostech a přirovnal je k Ukrajině současné doby. Bývalý komunistický rozvědčík vykládal cosi o tom, jak naši otcové a dědové stejně jako Ukrajinci chtěli zvolit vlastní cestu. A Rusko se prý od té doby nezměnilo. Utekl nějaký čas a je třeba článek poněkud aktualizovat

Řekněme si pár drobných faktů k tomuto přirovnání. Jednak otec agenta Pávka rozhodně netoužil po jiné cestě, než po které do doby srpnových událostí kráčel. On schvaloval vstup vojsk a svému synovi a budoucímu presidentovi to i jasně vysvětlil. Takže i mladý Petr vojska Varšavské smlouvy vítal.

Jednak naši současní bojovníci proti Rusku opomíjejí několik základních podmínek vzniku dané situace. Československo bylo tehdy součástí komunistického bloku, a proto se o nás tehdejší západní mocnosti vůbec nezajímaly. Jejich jedinou starostí tehdy bylo, aby nějakým omylem spojenecké tanky nevjely do Německé spolkové republiky. Ostatně důkazem jsou i o něco starší maďarské události. I tam se západní armády držely stranou.

V Československu té doby probíhal boj nikoli o jakousi „vlastní cestu“. Rozhodně ne v tom významu, který popisoval Pavel. Tady to byl boj dvou frakcí vládnoucí komunistické partaje a obyvatelstvo se stejně tak dělilo na Dubčekovce a Biľakovce. Pořád se ale jednalo o komunisty a žádná jiná varianta nepřipadala v úvahu. Jenže tím, že Dubček a jeho frakce se chovali poněkud liberálněji a cítili, že je možné ekonomicky prosperovat i jinak, dostali strach nejen Biľak a jeho banda. Ještě větší strach dostali vůdcové tehdejší Německé demokratické republiky Walter Ulbricht a Polska Wlodyslaw Gomulka. Ti se báli, aby i k nim nedošly podobné myšlenky a tlačili na Brežněva, aby zasáhl. Je dávno známo, že Brežněv se snažil vyhnout se nějaké unáhlené akci, a proto proběhlo několik různých jednání. Jenže Dubčekova frakce nepochopila hrozbu se strany východních Němců a Poláků a postupovala celkem nemilosrdně proti svým odpůrcům. Ostatně i v jednom z dílů Majora Zemana je takový příklad předveden. Nebyl to žádný ideologický výmysl. Tak to prostě bylo. Proto byl nakonec iniciován zvací dopis 99 Pragováků, který měl posloužit pro ospravedlnění akce. Ve skutečnosti ten dopis napsali tehdejší Biľakovci na popud Ukrajince a šéfa Ukrajinských komunistů Petro Šelesta.

Indra, Kolder, Kapek, Švestka, Biľak

Pořád se opakuje, že Rusko nás obsadilo. Ne. Jednak sem vtrhlo pět armád, i když se občas tvrdí že jen čtyři a že Němci zůstali na hranici, jenže pořád to byli Poláci, Maďaři, Bulhaři a Sověti. Sověti, kde podstatnou část těch pozdějších pseudookupantů tvořili kupodivu zejména Ukrajinci. Boxer Kličko je zářným příkladem. Existuje fotografie, kde je se svým bratrem, matkou a hlavně otcem – důstojníkem Sovětské armády. Ostatně i o invazi rozhodlo politbyro, kde rovněž většinu hlasů měli Ukrajinci. Takže jediný, kdo se nezměnil, jsou ti Ukrajinci. I sám Brežněv později přiznal, že měl pouze dvě možnosti. Poslat vojska anebo být odejit někým, kdo by poslal ta vojska.

Obyvatelstvo republiky bylo a mnohdy zůstává zmateno. Jenže si spousta lidí neuvědomuje, že čistky, které pod vedením Husáka prováděli komunisté byly stejné, jako začali provádět komunisté pod vedením Dubčeka.

Tehdy nešlo o žádnou skutečnou demokracii. Tehdy šlo pouze o to, kdo bude vládnout a čí pěst na koho dopadne.