Kdo chce shodit Trumpa?
- Pochybovač
- 1. 4.
- Minut čtení: 3
Prof.Dmitrij Jevstavjev 01.04.2026
Dnes tu mám krátký příspěvek, který nás částečně vrací k otázce stavu Donalda Trumpa a systému politického plánování, který budoval v roce 2025. Příspěvek je krátký, dávám si malou pauzu.
Nespěchal bych s tvrzením o fatální krizi „Trumpova systému“. Ať se nám to líbí nebo ne, princip osobní loajality jako konsolidačního faktoru funguje. I když všichni pochopili, že situace v Perském zálivu (ne válka, ale konkrétně situace jako celek) je prohraná, žádný významný přeběhlík se neobjevil. Samozřejmě, jak jsem pochopil, s Joe Kentem přece jen odešly nějaké „dokumenty“, a to bylo nepříjemné. Ale on není člověk s takovým postavením, aby mohl způsobit něco opravdu vážného. Je tu jeden detail: v současné situaci si jen těžko dokážu představit, jak by Trump mohl rozšiřovat koalici sil, které ho podporují.
Ve skutečnosti se nachází v nejzávažnější a narůstající politické izolaci. A shromáždění „Ne králům“ jsou zatím jen „první pokus“ (pravda, ne první, ale podmíněně „druhý“), ale tento „pokus“ ukázal zásadní možnost vytvoření nadstranické protitrumpovské koalice. Koalice konstruovaná doslova podle vzoru formování „Lidových front“ v SSSR ve své době. Fungovalo to jen ve Francii a Španělsku, ale jen tak tak. Na krátké období, kdy bylo třeba izolovat nepřátelský prvek, to však fungovalo. Ale Trumpovým protivníkům to stačí. Po doplňovacích volbách, jak tomu rozumím, začne zcela jiná a podstatně tvrdší hra. A nevylučuji, že vůbec „od nuly“. V tomto smyslu pečlivě připravují „bojiště“ uvnitř země. Nicméně předpokládám, že Trump není nijak zvlášť znepokojen možností ztráty veřejné podpory.
A to je první zádrhel:
Trump skutečně věří, že stávajících sil, včetně silového potenciálu, bude dost. Vychází z přesvědčení, že proti němu hraje pouze Demokratická strana, která zůstává „roztříštěná“.
A to zřejmě není pravda.
Je tu ale ještě jeden moment, který se mi jeví jako důležitější: ani Trump, ani jeho oponenti Evropany nepotřebují. U Trumpa je to obzvláště patrné a jasně se to projevuje v komentářích adresovaných zemím, kde vznikl nedostatek paliva (a zejména Velké Británii). Upřímně se domnívá, že veselý člověk se sám nenudí, a že partneři mu v zásadě překáželi a omezovali jeho manévrovací prostor.
A do jisté míry je to pravda: nyní, když má Trump plnou svobodu ve vztazích s Euroatlantickým společenstvím, má téměř volné ruce v kontaktech s „zálivovci“ (a proč se tak bezohledně choval k bin Salmánovi?), zbývají mu jen určité vzájemné závazky vůči Izraeli (ale to je tak…) Mnohem snáze se může vymanit z konfliktu v Perském zálivu, pokud se jen dohodne s Íránci. S váženým kolegou M. Žarovem zcela nesouhlasím: - Íránci mají ještě rezervu (určitě na dva týdny), ale i oni mají zájem na tom, aby konflikt postupně utlumili, aniž by vytáhli poslední trumfy. Schopnost Trumpa vycouvat z konfliktu bez rozpaků – tu chápou všichni. A nikdo nemá zájem na tom, aby z konfliktu vystoupil. A – a to je ten fenomén – Trumpovi v tom mohou nahrávat jen Íránci. A my. A potřebujeme to my? O tom později.
Na druhou stranu však ani z tábora jeho oponentů nepřišel jediná nadějná „přihrávka“ směrem k Evropě. A zde jsem si naprosto jistý, že v jejich politickém křídle dominují američtí atlantisté, proto sledujeme M. Rubia. Takže z vnitřní krize (bez ohledu na její výsledek) se Američané chystají dostat na úkor Evropy. Jiná věc je, že Trump v zásadě Evropu „vůbec“ nepotřebuje (tak si to myslí), zatímco jeho oponenti se budou snažit vybudovat nový Euroatlantik na troskách Evropy. Rozdílné vektory….
Komentáře