Není to jen tak

Bůh nás prý všechny miluje, padouchy i hrdiny, vždyť jsme jeho rodina. Jenže občas se nasere, nechá zašpérovat nebeskou bránu a archanděl ve službě odkrýje směrovku k jiné bráně. 

Tak se kdysi stalo našemu Jeníkovi. Tenkrát nebyla televize ani seriály a veřejné popravy dopřávaly lidu únik z nudy robotování. Upalování bylo jeden čas tak populární, že se úchylové ještě dnes scházejí, aby si piknikem připomínali upalování čarodějnic, ženštin, které létaly mrdat s ďáblem na jeho kameny. 

Velké oblibě se kdysi těšilo lámání kolem, pěkně přiblížené díky AI:  

Odsouzenec s roztaženýma rukama a nohama lehnout na zem nebo na zvláštní křížovitou konstrukci (tzv. svatoondřejský kříž), k níž mu kat ruce a nohy přivázal. Někdy mu kat každou končetinu na dvou místech podložil deskami, aby se snáze přerážely a potom na něj postupně z výšky pouštěl kolo, které svou vahou končetiny přelomilo. Milosrdnější bylo lámání odshora, kdy byl první úder veden na hrdlo a došlo ke zlomení vazu. Krutější bylo lámání odspodu, kdy byly nejprve zlomeny dolní končetiny, potom žebra a ruce, popřípadě i páteř. Někdy byl odsouzenec po rozlámání končetin sťat mečem nebo sekerou, tak jako livonský hrabě Johan Patkul v roce 1707. Jindy byl pro zmírnění trestu nejprve sťat či zardoušen a teprve potom jeho tělo rozlámáno a vpleteno do kola, jako při popravě hraběte Struenseeho roku 1772.

Při druhé variantě, používané především vevFranci, byl odsouzenec přivázán za ruce a nohy k loukoťovému kolu, které bylo možné roztočit. Kat mu poté palicí nebo železnou tyčí přerazil nejprve končetiny a nakonec zpravidla zlomil vaz. Kolo s rozlámaným tělem pak bylo rovněž vystaveno. Do 17. stol. existovala i možnost, že byl odsouzenec se zlomenými končetinami vpleten do kola ještě živý a ponechán svému osudu, což byla nejčastěji smrt žízní nebo v důsledku plicní embolie. Existují i zprávy o odsouzencích, kteří byli po zlámání končetin i s kolem upáleni na hranici.

Když se objevila gilotina, lid začal protestovat, že už to není ono. Sekera zasviští, hlava spadne do koše a je po ptákách, tedy po zábavě. Utrpení odsouzencovo bylo zkráceno do té míry, že takměř zmizel výchovný prvek trestu, tedy požadavek, aby si ten hajzl taky něco „užil.“ 

Tato filosofie přetrvává až do současné doby a potýká se s ní i zaoceánský vrchol současné civilizace. Mají tam elektrické křeslo, smrtící injekce i inovativní dýchání dusíku. Šťouralové poukazují na to, že odsouzenec zbytečně trpí, když není dost energie nebo jedu.

Zmíněná civilizace by uměla popravovat bezbolestně. Ve všech nemocnicích světa se přece bezbolestně uspává před operacemi. S tím rozdílem, že by se odsouzenci již neprobouzeli.

Zmíněný civilizační vrchol zde naráží na problém: bodnout injekci nebo zmáčknout vypínač umí každy blbec, kdežto poprava spojená s bezbolestným uspáním by se mohla podobat eutanázii. Lékaři s tím nechtějí nic mít ledaže si člověk sám zmáčkne tlačítko. A teď si představte, že by se muselo čekat až to místo kata udělá odsouzenec. A tak se zvažuje opětovné zavedení popravčích čet.