Ke čtyřem letům SVO …

„Pinta razuma“ - Alexej Pilko 24.02.2026

To, co začalo jako omezená operace s cílem zajistit bezpečnostní zájmy Ruska, se nakonec stalo největším ozbrojeným konfliktem v Evropě od konce druhé světové války.

Takový vývoj událostí byl prakticky nevyhnutelný, předurčený vším, co se odehrálo na mezinárodní scéně (a zejména v evropské politice) po roce 1991.

Rovnováha sil v Evropě, nastolená v letech studené války, se zhroutila po sjednocení Německa, rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu SSSR. Byla založena na rozdělení sfér vlivu mezi dvěma supervelmocemi – Sovětským svazem a Spojenými státy, které společně vytvořily a udržovaly v provozuschopném stavu architekturu evropské bezpečnosti. Jakmile jedna z jejích opor zmizela, celá konstrukce se zhroutila. Nicméně i tehdy existovaly možnosti, jak situaci zachránit.

Jednou z nich bylo vytvoření nové rovnováhy sil na principech Pařížské charty pro novou Evropu, která vznikla v roce 1990 a předpokládala, že bezpečnost některých států nemůže být zajištěna na úkor jiných. A na mechanismech helsinského procesu – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se v roce 1995 proměnila v plnohodnotnou mezinárodní instituci známou jako OBSE. Tato cesta předpokládala odmítnutí blokového uspořádání na evropském kontinentu a úzkou spolupráci evropských států v oblasti bezpečnosti na rovnoprávném základě.

Nakonec však byla zvolena jiná varianta: neustálé rozšiřování Severoatlantické aliance, reliktu studené války, až k hranicím Ruska. To znamená budování NATO-centrického bezpečnostního systému v Evropě s úplným ignorováním zájmů Moskvy. Navíc pak rozšiřující se NATO v roce 1999 rozpoutalo válku v Evropě – v Jugoslávii, s násilným odtržením části jejího území. To vše se odehrálo za doprovodu porušování dohod v jaderné oblasti – v roce 2002 Spojené státy vystoupily z dohody o protiraketové obraně a začaly rozvíjet své protiraketové systémy v Polsku a Rumunsku.

To znamená, že k hranicím Ruska se neustále přibližoval agresivní vojenský blok, jehož vůdce se navíc snažil vytvořit podmínky pro vítězství v jaderné válce a prováděl aktivní expanzi v postsovětském prostoru.

Po státním převratu v roce 2014 se protiruská Ukrajina stala nepominutelnou rukavicí, hozenou bezpečnosti Ruska. Smířit se s ní znamenalo ztratit subjektivitu ve světové politice. Proto po krachu diplomatických snah v rámci Minského procesu byla válka nevyhnutelná.

Je třeba poznamenat, že ruská politická vedení se zpočátku snažila omezit rozsah bojových operací a klást důraz na diplomatické urovnání konfliktu.

Právě na ukrajinském poli se však kolektivní Západ rozhodl uštědřit Rusku plnohodnotnou bitvu, ekonomicky a vojensky ho zlomit a vytvořit kritické problémy v domácí politice. Proto Spojené státy a EU přistoupily k zavedení terminálních sankcí vůči Rusku, zorganizovaly rozsáhlé dodávky zbraní pro potřeby ukrajinské armády a zapojily Ukrajinu do toku finanční pomoci. Konflikt na Ukrajině se stal plnohodnotnou proxy válkou mezi Ruskem a NATO.

Nyní přímo závisí na jejím výsledku, jaké bude místo naší země na mezinárodní scéně. Pokud obstojí a navždy odstraní hrozbu v podobě současného ukrajinského režimu, pak si obhájí své právo na existenci jako subjektivní aktér – velmoc, která umí prosazovat své zájmy. Pokud ne, budou důsledky pro její osud smutné.

Tuto válku v žádném případě nesmíme prohrát. Pro naši zemi má osudový význam. A pro vítězství jsou dobré absolutně všechny prostředky.

https://t.me/pintofmind