Na výletě

Byli jsme se podívat na dvě šumavské zajímavosti, které se nacházejí v obci zvané Borová Lada. Jedním z nich je Sovinec, tedy přístupné soví voliéry. Pokud se někdo domnívá, že uvidí bůhví, kolik exemplářů, šeredně se plete. Ale přece jen. Viděli jsme sovu pálenou

a puštíka bělavého.

Ten je považován za raritu. Ale dál už nic. Žádný vejr na nás nevejral, i ten Kalous(ek) se schovával. Ale procházečka byla příjemná. Pár desítek metrů z centrálního parkoviště.

Takže jsme se vydali na druhou část naší odpolední „výpravy“. Cílem byla Chalupská slať. Na parkovišti byla směrovka, která slibovala jeden kilometr cesty. Ale kdo někdy navštívil Šumavu, musí vědět, že tam platí jiná délková míra a tou je kilometr šumavský. Přepočet je jednoduchý: 1 škm – 2 km. Hned po ujití   nějakých sto metrů se objevila další směrovka, která vás uvede do obrazu. Chalupská slať 1,5 km. Ale protože tuhle specialitu už známe, věděli jsme, jak daleko půjdeme. Po dalších asi dvou kilometrech jsme odbočili na dřevěný chodník, který nás měl po pěti stech metrů přivést k největšímu slaťovému jezeru na Šumavě. Tady už bych těm mírám asi přece jen věřil.

Samozřejmě typický šumavský výhled. Jezero, louky, na obzoru lesy.

Ale nejkouzelnější zážitek nám připravil asi čtyř až pětiletý chlapeček, který popisoval vážku, poletující pod plošinou nad krajem jezírka. „Vypadá to jako spermie. Ale spermie nemá křídla.“

Pochopitelně jsme se nesmáli nahlas, ale úsměvy byly.

Ale to nebylo všechno. Cestou jak do Sovince, tak na druhou stranu k Chalupské slati jsme přecházeli přes jakýsi potůček. Potůček, který o několik stovek kilometrů dokázal potrápit i samotnou Prahu. Jistě jste pochopili, že se jedná o jedno rameno národní řeky. To studené.

Samozřejmě jako šumavský kilometr existuje i šumavská cena. Takže to, co „dole“ stojí kolem padesátky, tady se pohybuje kolem stovky. Pochopitelně „cash“. Ale nedejte si na výletě kávu a zákusek.