Najedno mi tekly slzy

Ne stařecké, na které bych mohl mít nárok. Propojily se mi tři události, jimž by slušelo dnes zakázané slovo mír. 

Na ČRo Plus jsem vyslechl rozhovor se zakladatelkou ukrajinské instituce, která opatřuje zmrzačené vojáky umělými údy. Netroufla si slovo mír připomenout ani náznakem. Celou dobu se rozplývala nad novými technologiemi a chválila zmrzačené, které protézy změní na supermany, protože budou dělat věci, s dřevěnými protézami dříve nemyslitelné. Umělé ruce budou jednou tak dokonalé, že ani ženské tělo nepozná rozdíl. 

Pak jsem viděl dav na Staromáku. Připomínal mi stádo, které se kdysi sesunulo cestou z fotbalu přes letenskou pláň do Pařížské ulice. Spojovala je nenávist k mužstvu, které si trouflo jejich Spartu porazit. Jako jeden muž dav projevoval sílu a odhodlání pokřikem „Bij a bij a bij Slováka do hlavy.“ Byla jich možná tisícovka, tedy asi desetina procenta tehdejší pražské populace. Na zbytkové policajty, kteří se nestačili schovat, řvali Gestapo, Gestapo. Minulou neděli bylo na Staromáku 90000 hlav, také  0.1% populace ČR. Nevím, co z nich propaganda vyzmizíkovala, v mediích jsem na rozhovory s těmi „řadovými“ demonstranty nenarazil. Mluvili za ně politici, kteří se skromně vmísili do davu. Slovo mír jim nejde přes pysky a tak varují před Slovákem, jehož vláda kazí cestu k vítězství na Rusem a to ve jménu civilizace a surovin.

Pak jsem kliknul na Bratříčku zavírej vrátka. Jenže Karel Kryl na mě vybalil Hrob neznámého vojína. Píseň o šíleném pokrytectví srabů, kteří si jednou za rok přijdou pobrečet a v té falši se ztrácí vzkaz ze záhrobí: „Že bych šel znovu a rád? Nasrat, jó nasrat!“ A najednou mi začaly téct slzy po tváři, slzy odporu ke zrůdám, které vymýšlejí nové  a nové války, jejich slouhům a klakám zatemnělých mozků. Slzy obav, co čeká mé děti a vnoučata až dozbrojíme.