O důležitosti pevného ukotvení

Když na Západě jsme, musíme se tam ukotvit opravdu fest. Slabého neposlouchá nikdo a zvenčí se neprosadí ani mocnost. V březnu 1954 se ulicí Na Výspě rozlehlo radostné volání: „Rusové lezou ke křížku!“  Náš soused, ruský emigrant Vladimír Bulankin, oznamoval hlasem mocným,  že Sovětský svaz požádal o přijetí do NATO. Byla to nepochybně Chruščevova kulišárna, jež měla  zbavit náš demokratický svět možnosti dát jednou Rusákům přes držku či na budku. Odmítnutí žádosti vedlo ke vzniku Varšavské smlouvy a jen potvrdilo potřebu studené války. Časy se změnily a prý díky Havlovi jsme na nyní, jak je u nás zvykem, na správné straně. Během posledních voleb se ozvaly hlasy, které naši pozici nebo snad i pověst v NATO oslabily úvahami o referendu. Babišovu vládu teď čeká těžký úkol napravit vztahy pošramocené dvěma výroky: 

„Trump je gauner, respektive, týž je odporná lidská bytost.“ 

První byl, se statečností dříve v zemi naší neznámou, pronesen místopředsedou Poslanecké sněmovny, kdežto druhý kandidátem na prezidentství. Vrátit vztahy do normálu nás bude stát čas a peníze. Teprve až nás natovští mocní začnou brát vážně, můžeme začít prosazovat svoje národní zájmy. S již zmíněnou statečností pak navrhneme, že se v NATO staneme vůdčí silou v realizaci přístupů definovaných Článkem 1 Washingtonské smlouvy. Jakmile se nám otevře komunikační prostor i to naznačíme, že jako malá země nemáme grošíky na zbraně, které by by nás ekonomicky zlikvidovaly daleko dřív než si na nás zlotřilé nepřátelstvo troufne vyrazit západním směrem. Stačí to říct a nebát se, jak nás učil TGM.