Pepe Escobar: Írán chce přepsat pravidla v Hormuzském průlivu – a v budoucnu donutit svět platit
- lujjza
- 7. 8.
- Minut čtení: 6
Pepe Escobar informuje o pokročilých jednáních mezi Íránem a Ománem. Teherán by mohl převzít kontrolu nad námořní dopravou a vybírat poplatky za bezpečnost, správu a průjezd. Zároveň 16. srpna vyprší klíčová diplomatická lhůta.
V nedávném rozhovoru pro pořad „Transition Protocol“ novinář Pepe Escobar vykresluje obraz zběsilé zákulisní diplomatické ofenzivy. V centru dění stojí Írán, Pákistán, Omán, Saúdská Arábie a Čína – a otázka, zda bude Hormuzský průliv v budoucnu fungovat podle zcela nových pravidel.
Escobar se odvolává na vlastní zpravodajské a diplomatické zdroje. Jeho tvrzení zatím nebyla oficiálně potvrzena. Pokud jsou však pravdivá, v nejdůležitějším energetickém koridoru světa by probíhalo geopolitické přeskupení.
Podle Escobara Írán a Omán v současné době přímo jednají o budoucí kontrole lodní dopravy v Hormuzském průlivu. Jednání jsou technická, podrobná a již v pokročilé fázi.
Navrhovaný model předpokládá, že Írán by převzal kontrolu nad příchozí lodní dopravou. Omán by koordinoval odchozí dopravu – ale pod íránským dohledem.
To by znamenalo, že dva sousedící státy průlivu by si prakticky samy určovaly, kdo kontroluje průjezd, jak je spravován a jaké podmínky platí pro tranzit.
Írán a Omán si chtějí rozdělit kontrolu mezi sebou
Escobar tento model zdůvodňuje geografickou a mezinárodněprávní situací průlivu.
Severní část Hormuzského průlivu leží v íránských teritoriálních vodách, jižní část v ománských teritoriálních vodách.
Z pohledu Teheránu a Maskatu se tedy nejedná o území, o jehož správě mohou rozhodovat pouze vnější mocnosti. Bilaterální dohoda mezi Íránem a Ománem by následně byla USA a dalším západním státům předložena jako hotová věc.
Escobar věří, že dohody lze dosáhnout během několika dní. Hovoří o „velmi vysoké“ pravděpodobnosti, že dohody bude dosaženo.
Rozhovor však zatím nenaznačuje, že by dohoda byla uzavřena. Směr jednání se nicméně zdá být jasný: Írán si klade za cíl získat ze současné vojenské konfrontace trvalou politickou a ekonomickou kontrolu nad průlivem.
Poplatky za bezpečnost, administrativu a průjezd
Escobarovo prohlášení, že nová nařízení budou zahrnovat poplatky, má obzvláště dalekosáhlý význam. Konkrétně zmiňuje administrativní, manažerské a bezpečnostní poplatky.
Jak vysoké by tyto poplatky mohly být, kdo by je musel platit a zda by se vztahovaly na všechny lodě stejně, zůstává nejasné. Strategický význam projektu je však zřejmý.
Írán by tak nejen vojensky kontroloval Hormuzský průliv, ale proměnil by tuto kontrolu v trvalý nástroj příjmů a moci.
Lodě, přepravní společnosti a možná i jednotlivé státy by v budoucnu mohly platit za bezpečnou plavbu. Průliv, který byl po desetiletí pod faktickou ochranou amerického námořnictva, by se tak stal koridorem spravovaným Íránem a Ománem.
Teherán by dosáhl toho, čemu se Washington ve skutečnosti snažil vojenským tlakem zabránit: formálního uznání klíčové role Íránu v Hormuzském průlivu.
Diplomatický termín bude 16. srpna
Souběžně s jednáními s Ománem probíhá i druhý diplomatický harmonogram. Podle Escobara končí 16. srpna 60denní lhůta, která začala po podpisu memoranda o porozumění mezi Íránem a USA.
Escobar toto memorandum opakovaně a ironicky označil za „mrtvou kočku“, protože bylo v posledních týdnech několikrát prohlášeno za politicky mrtvé, ale stále úplně nezmizelo.
Dohoda měla zřejmě tvořit základ pro další rozhovory mezi Íránem a USA. Podle Escobara se jednalo o ukončení nepřátelských akcí, zrušení sankcí a uvolnění zmrazených íránských finančních prostředků.
Teherán tedy neklade žádné nové požadavky, jak bylo prezentováno v některých amerických médiích. Írán pouze požaduje splnění závazků, které jsou již v memorandu stanoveny.
Podle Escobara je problém v tom, že ačkoli Washington dohodu podepsal, nikdy vážně nezamýšlel plnit závazky, které obsahovala.
Pákistán se snaží dohodu oživit
Pákistán v tom hraje klíčovou roli. Pákistánský ministr zahraničí Ishak Dar údajně pozval svého íránského protějška Abbáse Araghčího k jednání do Islámábádu.
Ještě významnější je možná cesta předsedy íránského parlamentu Mohammada Baghera Ghalibafa do Pákistánu. Podle Escobara by měl Ghalibaf dorazit do Islámábádu jako vysoký host 14. srpna, v pákistánský Den nezávislosti.
Taková návštěva by byla neobvyklá, protože pákistánský Den nezávislosti se obvykle slaví především z domácích politických a ceremoniálních důvodů.
Datum však bylo zvoleno záměrně. Ghalibaf mohl v Pákistánu zůstat do 16. srpna – přesně v den, kdy vyprší 60denní lhůta íránsko-amerického memoranda.
V Islámábádu by pak mohlo být rozhodnuto o tom, zda bude dohoda definitivně prohlášena za neúspěšnou, prodloužena, nebo přesunuta do nového kola jednání.
Escobar se domnívá, že je možné, že rozhovory budou obnoveny právě v den konce současné lhůty.
Saúdská Arábie se připojuje k diplomatickým kruhům
Asi nejpřekvapivější vývoj se týká Saúdské Arábie.
Podle Escobara se uskutečnila třístranná schůzka mezi íránským ministrem zahraničí Araghchim, náčelníkem pákistánské armády Asimem Munirem a saúdským ministrem zahraničí Faisalem bin Farhánem.
Jednání jsou velmi důležitá, protože Saúdská Arábie fakticky zahájila diplomatickou mediaci mezi Íránem a USA.
Rijád si uvědomil, že obnovená americká eskalace vůči Íránu by primárně ovlivnila státy Perského zálivu.
Saúdská Arábie nemůže a nebude platit ekonomickou a vojenskou cenu další války.
V rozhovoru se také uvádí, že saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán osobně varoval amerického prezidenta Donalda Trumpa před novou eskalací.
Zpráva měla být jasná: Pokud by Washington znovu zaútočil, musel by jednat převážně sám. Saúdská Arábie nebyla připravena zpřístupnit svou infrastrukturu, letecké základny a potenciálně i svůj vzdušný prostor pro nové vojenské dobrodružství.
Escobarův partner dokonce tvrdí, že Mohammed bin Salmán nepřímo informoval Trumpa, že saúdskoarabský vzdušný prostor by mohl být pro útok uzavřen.
Tato verze nebyla nezávisle ověřena. Pokud je však pravdivá, představovala by pozoruhodný rozchod se stávajícím regionálním bezpečnostním řádem.
„Čas na eskalaci skončil“
Náčelník pákistánské armády Ásim Munir údajně také vyvíjel na Trumpa masivní tlak. V rozhovoru se uvádí, že Munir americkému prezidentovi řekl: „Čas na eskalaci skončil.“
Trump zřejmě přikládá Munirovi zvláštní význam, protože ho vnímá jako důvěryhodného prostředníka mezi Washingtonem a Teheránem.
Pákistán není jen mediátorem, ale stále více se stává centrem nové regionální osy: Írán, Pákistán, Saúdská Arábie, Omán a Katar koordinují své postoje, zatímco Čína poskytuje politickou podporu v pozadí.
Společným cílem se zdá být zabránění nové válce a zároveň zajištění toho, aby regionální řád již nebyl určován pouze Washingtonem.
Čína jedná v zákulisí
Escobar považuje Čínu za klíčového, ale neviditelného hráče, který stojí za celým vývojem.
Z čínského pohledu je útok na Írán vždy také útokem na čínské zájmy. To se týká nejen dovozu energie, ale také strategického partnerství mezi Čínou a Íránem, iniciativy Pás a stezka, struktur BRICS a ekonomické integrace Eurasie.
Escobar prohlásil, že Peking nedovolí vojenskou porážku Íránu, změnu režimu ani kolaps země.
Čína se neuchyluje k veřejným hrozbám, ale spíše k diskrétní diplomatické, ekonomické a vojenské podpoře.
Pákistán v tomto systému hraje roli spojky mezi Čínou a Íránem. V rozhovoru se uvádí, že čínská vojenská technologie a elektronické systémy vstoupily do Íránu přes Pákistán.
Zpráva konkrétně zmiňuje integraci čínských satelitních a elektronických bojových systémů. Tato informace pochází rovněž z anonymních zdrojů a dosud nebyla oficiálně potvrzena.
USA by mohly být poprvé nuceny k diplomacii
Podle zúčastněných stran nyní všechny strany zkoumají řešení bez dalších vojenských útoků.
Írán, Pákistán, Saúdská Arábie, Katar, Omán a USA jsou ve vzájemném kontaktu prostřednictvím různých kanálů. Pravděpodobnost diplomatického řešení se zvýšila.
To by bylo vskutku pozoruhodné. Protože předchozí americká strategie byla založena na předpokladu, že Írán by mohl být donucen k ústupkům vojenským a ekonomickým tlakem.
Nyní se mohl stát opak.
Írán využil Hormuzský průliv jako strategický nástroj. Státy Perského zálivu se obávají o svou energetickou infrastrukturu. Pákistán je zprostředkovatelem. Čína v zákulisí podporuje Teherán. A Washington bude možná muset akceptovat, že už nemůže sám diktovat podmínky.
Od americké kontroly k íránskému zdroji příjmů
Klíčovou otázkou tedy již není jen to, zda bude Hormuzský průliv znovu plně otevřen.
Zásadní otázkou je, za jakých podmínek bude otevřen.
Pokud by se ujal model popsaný Escobarem, z konfrontace by vyšel jako vítěz Írán. Teherán by měl kontrolu nad příchozí lodní dopravou, mohl by vybírat bezpečnostní a administrativní poplatky a byl by uznáván jako nepostradatelná mocnost udržující pořádek v průlivu.
USA se sice mohly vyhnout vojenské eskalaci, ale zároveň utrpěly strategickou ztrátu moci.
Washington se po celá desetiletí hlásil k odpovědnosti za zajištění svobody plavby v oblasti Perského zálivu. V budoucnu by tuto odpovědnost mohly převzít samy Írán a Omán – a za to by jim bylo zaplaceno.
Zatím nebylo nic definitivně rozhodnuto
Navzdory dramatickým prohlášením v rozhovoru je stále třeba opatrnosti. Ani údajná dohoda mezi Íránem a Ománem, ani popsané telefonáty a výhrůžky nebyly oficiálně zdokumentovány.
Cesty předních íránských politiků do Islámábádu v době rozhovoru také ještě nebyly potvrzeny.
Nadcházející dny proto budou pravděpodobně klíčové.
Pokud by íránský ministr zahraničí skutečně odcestoval do Pákistánu a Ghalibaf by 14. srpna dorazil do Islámábádu, bylo by to jasným signálem, že mediace vstupuje do své rozhodující fáze.
16. srpna by se pak mohlo rozhodnout, zda stávající memorandum definitivně selhalo – nebo zda bude obnoveno jako základ pro nový regionální řád.
Jedna věc je již jasná: Hormuzský průliv už není jen námořní trasou. Stal se pákou, s jejíž pomocí se Írán snaží předefinovat politickou, vojenskou a ekonomickou rovnováhu sil na celém Blízkém východě.
A pokud by Teherán v budoucnu skutečně mohl vybírat poplatky za vstup, bylo by to asi nejjasnější poselství této války. Cenu za bezpečnost v Perském zálivu by pak určoval nikoli Washington, ale Írán.
Komentáře