Pohádka "Jak se puch změnil ve vůni"

Bylo to tak. Družina závistivců se proti vladaři postavila. Puch dopadlých slov se síní šířil a mocněl. To kvůli úsloví, že taková věc tím víc smrdí, čím víc se roztírá. Naštěstí se Vládce měl k činu: S pomyslně vyhrnutými rukávy, bez kbelíku a hadru, jen slovy pouhými stíral, zastíral i předstíral, až se smrad změnil na libou vůni jeho vládnutí. Dokonce i drobný neúspěch připustil a tak mírný závan smradu naposledy sálem prolétl: Škůdce všeho a všech se stále drží svého sídla. Svéhlaví soudci patrně nechápou za co jsou placeni. Poddaný na loži usnul spánkem přesvědčených. Nehrozí mu vystřízlivění, protože varování "ráno je moudřejší večera" dávno neplatí. Probudí se do zbytkové vůně a tak to je správné. Alespoň v pohádkách to tak má být.