Pohádka o třech slovech

Byla jedna zem, kde panovník, vědom si ceny svého času, služebnictvu do podhradí jasný a stručný signál vyslal: „Jsme ve válce.“ Proč plýtvat slovy, když musí v potu tváře nejen vládnutím živobytí skromné dobývati. O slouhy nebyla v tom království nikdy nouze a horlivost jejich v knize ouzkost z války popisující zachycena byla. Odsudku mnohého se dočkala a snad jen nedostatek pohrobků koniášských to způsobil, že za trámem či podlahou dobu zlou mnohde přečkala. Proto i dnes lze otázky kladené a závěry z odpovědí v ní učiněné popatřiti a do života uvésti:

„Umíte fotografovat? … A proč nenosíte s sebou aparát?“ …  „Poněvadž žádnej nemám   …  kdybyste ho měl, tak byste fotografoval?  … Je to těžké, fotografovat nádraží? … ehčí než něco jinýho  … poněvadž se to nehejbá a pořád stojí na jednom místě a člověk mu nemusí říkat, aby se tvářilo příjemně.“ Vyšetřující pak takovéto hlášení sestavil: „Mezi jiným udal, že umí fotografovat, a to nejraději nádraží  … je domněnka že aparát fotografický někde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost … fotografoval by, kdyby měl aparát u sebe  … jedině to zabránilo, aby nefotografoval nádrážní budovy a vůbec místa strategické důležitosti… jest nesporné, že by byl tak učinil, kdyby byl měl dotyčný fotografický přístroj, který ukryl, při sobě  …  Jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie.“

I do království vedlejšího se tři slova opisováním dostala a s nimi i hrozba pokuty znamenité (čti: mastné) za fotografováníí nádrážní budovy a jiných míst důležitosti strategické. Pokrok se nezastavil a tak každý, kdo telefon z kapsy vyloví, sprostým podezřelým se stane. Nejspíše pro činnost neoprávněnou pro moc cizí. Co na tom, že nádraží se nehýbe a zloduch jeho souřadnice do raket dobývažných dávno vložil.