Pohádka o zapomenutém čase

To vám jednou byla taková zem, malá tak do jedné obří dlaně. Takového, který držívá v rukou celý kulatý svět. Obry malost láká, protože se dobře ovládá. Kolem té naší jich bylo hned několik. Lid v té zemi byl obraobojný a jen občas si povyskočil. Tu a tam se někteří odvážlivci v jeskyni sešli a proti obrům brojili. To si připomínali, že sto a sto a ještě jenou sto let jsme v obřím stínu trpěli a že si hodláme sami vládnout. Tedy až se mocní ustrnou. I stalo se, že se obři mezi poprali a naše země v jejich v hrsti trochu ožila. Mezi obřími prsty začalo být veseleji a dokonce i barev přibylo. Třeba červená, modrá a k těm dvěma ještě bílá. Pak se doba zachmuřila a to podle pravidla: „Když je radost přijde smutek, zmizí vše co bylo fajn." Barvy se proměnily na dvě, z nichž jedna připomínala krev a druhá pohřbívání. Když obrovský, tedy obří vztek z vyčerpanosti pominul, zase vlály prapory a mezi nimi poletovaly fráze slibů, jak všechno bude pro naši zem v rychtyku. Místní vládcové se osmělili a směrem k obrům šeptli, že jejich lid se na sebe bude jen a jen usmívat a celému světu dá příklad jak použitít lidskou tvář pro kontrolu mas. To byl pro světové obry příliš silný tabák, slovo dalo slovo a dlaň která tu zem tehdy držela se sevřela, aby bylo jasno. Lid té země nějakou dobu lítost nad šancí ztracenou projevoval a se slzami v očích vzpomínal na slova o lidské tváři. Když se vládcové po letech vyměnili, ten nově nainstalovaný vyvrátil s přesvědčivostí cirkusového vyvolávače možné pomluvy, že s obry proti lidské tvář stojí. Nýbrž právě naopak: On sám kvůli lidu přijme tu oběť a vše doplní pravdou a láskou. Dávno dávno tomu, jak psala Božena Němcová v Babičce. Po hlasateli přitažlivého moudra zbylo několik laviček, na kterých určitě alespoň jednou možná seděl. Když se odebral ke všem čertům, lid na heslo o lidské tváři zapomněl. V prostředí lži a nenávisti uvadly kecy falešného proroka do nenávratna. Výročí sem, výročí tam, proč si dnes připomínat neblahou minulost...