Proč se dnes lidi nechtějí stěhovat za prací
- Bavor V.
- 20. 8.
- Minut čtení: 3
Často padá otázka, proč se lidé nechtějí stěhovat za prací. Pokud máte v místě stávajícího bydliště už nějaké zázemí, tedy zubaře, pediatra a obvodního lékaře, pokud máte v dosahu školu i školku pro své děti, a k tomu ještě máte hypotéku na stávající bydlení, těžko to budete opouštět a vydávat se do nejistot. Někam, kde budete s obtížemi shánět vše, co už tady máte zařízené. Navíc pro vás třeba práce bude, ale bude i pro vašeho partnera? A jaké tam bude bydlení? Drahý nájem nebo nová hypotéka?
Všichni ti, kteří v té době nežili a čerpají informace z pofiderních zdrojů vám budou tvrdit, jak naopak tohle nebylo možné sehnat právě v té době, ve které nežili. Opak je pravdou. Jasně, mělo to svá úskalí. Byt se dal sehnat buď podnikový, ale člověk se musel zavázat, že určitou bude v tom podniku pracovat. Ale v místě byla dostupná veškerá zdravotní péče, byla poblíž jak škola, tak školka včetně jeslové třídy. A nebyl problém tam své potomky dostat. Případně se dal za podobných podmínek sehnat byt družstevní. Zaplatil se základní podíl a zbytek se splácel stejně jako ta hypotéka. Jen v podstatně jiných cenách. Nájemné v bytě nebo splátka podílu byly částky, které člověk ani nepocítil. Na rozdíl od dnešních cen. Navíc na základní podíl vám přispěl podnik, za podmínek stejných jako u nájmu podnikového bytu.
Už slyším ty všeználky, jak vykřikují, že ty byty byly jen pro prominenty a komunisty. Jenže opět je to jinak. Prominentem mohl být ten, koho ten podnik potřeboval, bez ohledu na jeho názory či stranickou legitimaci. Tady mohu doložit svou vlastní situaci. Chtěli jsme bydlet, tak jsme se podívali, kdo shání stavebního technika. Byl to Státní statek na Českokrumlovsku. Byt k nastěhování ihned v celkem nové bytovce, zaměstnání pro oba ihned, škola, školka v místě, zdravotní středisko také. Nikoho nezajímalo, že jsem synem nedobře zapsaného otce. Prostě byl jsem stavební technik a jako takový jsem byl přijat.
Život běžel dál a já jsem byl duše neklidná. Takže jsem změnil zaměstnání a nastoupil jako investiční technik v místní provozovně jedné pražské firmy. A krátce nato mi následovala i moje žena. Pochopitelně, že Statek časem požadoval opuštění bytu. Ale i když soud rozhodl, měli jsme čas, dokud neseženeme nové bydlení. Já už tehdy pracoval v OSP v Českém Krumlově a vypadalo to, že by mi podnik byt sehnal. Právě v tom Krumlově. Jenže mezitím se v místě dokončila výstavba družstevních bytů právě pro tu provozovnu, no a mezi šťastlivce, kteří jeden z nich dostali, patřila i moje drahá polovička. Takže se ona stala družstevní majitelkou. Základ jí pochopitelně poskytla firma a zbytek jsme spláceli družstvu stejně jako nájem v tom bytě podnikovém.
Stalo se, že jsem v rámci podniku přešel na lepší místo, jenže do druhého sídla, tedy do Kaplice. A výsledkem mělo být další stěhování. A samozřejmě, že mi podnik nabídl byt. Bohužel byl ještě ve výstavbě. A tehdy zrovna tohle sídliště bylo nějak odsouváno z popředí a výstavba se táhla. Podnik zajistil místo i pro manželku, jenže všechno dopadlo jinak, moje mise se nezdařila, já odešel a nemohl jsem nabídku využít. Možná by se vše vyvíjelo jinak, pokud by byl byt včas dokončen, ale na „kdyby“ se nehraje.
Ještě několikrát jsme uvažovali o změně místa, a všude nám nabízeli bydlení. Jenže většinou se jednalo o byty ve výstavbě, takže dočasné bydlení jen nějaké náhradní. A to se nám nechtělo.
Život si se mnou hrál i nadále a rozhodl, že se vrátím tam, odkud vlastně pocházím. Takže jsem dostal domek po babičce. Ale to už byla doba nová a nebyl nikdo, kdo by mi finančně vypomohl. Proto celá skororekonstrukce, tedy modernizace a rozšíření už bylo jen v mé vlastní režii. Finanční i pracovní.
Takže jak to bylo s těmi byty a s tou možností stěhování? Kdo se chtěl přestěhovat, klidně mohl a veškeré zázemí měl vždy po ruce.
Komentáře