Putin a Trump.

Jednání a válka …

Sergej Pereslegin              22.05.2025

Hru, kdy Evropa společně s USA bojují proti SSSR/Rusku hrála Republikánská strana USA úspěšně v dobách Bushe staršího. Od té doby se ale situace velmi změnila a Evropa je, z pohledu partnerů, daleko méně schopná  v rozhodování a je daleko slabší.

Podstata toho všeho je, prostě v následujícím: - na bojištích Ukrajiny se srazily vojenské síly Evropy a Ruska jako celky. A jakkoli Evropa říká, že vážně zapojena není, a vlastně ani nebojuje, tak pro Ukrajinu, Rusko, Čínu i USA je jasné, že na Rusko jako hráč nemá.  z tohoto hlediska varianta USA plus Evropa proti Rusku plus Číně nevyhovuje. A to neberu v úvahu situaci související s transnacionály, protože Evropa se nachází na trans nacionální straně konfliktu, zatímco Trump na nacionální. Vycházíme-li z čistě politických zájmů, je to konflikt už Evropou prohraný, a vztah USA  k Evropě výborně demonstruje právě tato prohra. Přitom tím,  kdo nesouhlasí s tím, že prohráli, jsou jen Evropané – ostatním jmenovaným i dalším světovým hráčům to je jasné.

Je třeba otevřeně přiznat, že lídři, kteří řídili Evropu v posledních desetiletích, dovedli svou politiku ke krachu, vtáhli Evropu do války, kterou prohráli, svému spojenci pomoci nedokázali, zkazili vztahy se všemi. Elitu, jež napáchala tolik chyb je třeba urychleně vyměnit.

Evropa měla několik strategií:

Strategie k tomu byla. Byla to alternativní Británie, AFD, antievropské síly v Rumunsku a Polsku. Evropa ale vynakládá kolosální úsilí, aby (i s porušením vlastních demokratických principů) zabránila přístupu euro skeptiků k moci.

Už nějaké tři roky se diskutuje strategie vítězství euroskeptiků v Evropě, reforma EU i posílení národních elementů v Evropě, čímž se Evropa postaví do stejné logiky s USA jako nacionální a transnacionální zemí.

Byla by to další těžká porážka transnacionálů, ale - dle všeho soudě - Evropa tento scénář nepřijala.

Alternativní scénář, kdy Evropa tvrdě potlačí tato hnutí, což se mimochodem pomaličku snaží dělat v Německu, Francii, Británii. Jde jí to špatně, ale upírat jí snahu nelze. V případě Rumunska – odvolávat se na majitele Telegramu Durova jako na poslední instanci a garanta pravdy nelze, nicméně s přihlédnutím k tomu, kolikrát za poslední léta vydal nedůvěryhodných informací Macron a kolik Durov, pak posledně jmenovaný vzbuzuje důvěry daleko více.  A jestliže Durov říká, že ho jako šéfa Telegramu postavili před nezbytnost formálně zasáhnout do prezidentských voleb v Rumunsku, tak se tomu jaksi dá věřit. A ať si Macron jak chce vykládá, že Francie nemá nic společného s volbami v Rumunsku, v Estonsku, s událostmi na Ukrajině atd., velké pochybnosti zůstávají, stejně jako pocit, že to opravdu dělá.

V této situaci si lze představit tvrdou a rychlou fašizaci Evropy. Nikoli ve stylu „Ein Volk, ein Reich, ein Fuhrer“, ale v podobě klasického solidarizmu – tedy přeměnu Evropy v něco jako Argentinu za Péróna. Přitom z toho ale vychází docela tvrdý režim, provádějící jednotnou politiku. Evropa se může pokusit hodit rukavici Rusku i USA, a dokonce se pokusit dovést k vítězství válku na Ukrajině. To všechno je pěkné, ale tato strategie má minimálně pětileté, ale spíš už pětadvacetileté zpoždění. To všechno je prostě nutné dlouho a usilovně připravovat, vychovávat další generace v naprosto jiné logice, skončit veškeré řeči o zeleném hnutí a urychleně budovat energetické zdroje, elektrárny – a to se neudělá za den ani za rok.

Takže první scénář Evropa odmítla a na druhý jí nezbývá čas ani síly?

Zůstává třetí strategie:

A tato mně, upřímně pobavila.  I když je opět předvídatelná a opět je tu mainstream.

Tato třetí strategie spočívá v tom, že Evropa nic dělat nebude a bude se nadále setrvačně pohybovat ve stávající politice. Přitom jsou v Evropě i lidé chytří, kteří vědí, že tato politika prohrála svou šanci, ale potichu ji přibrzďují, aby na slušných penězích získali čas do odchodu do penze.

Co je na této strategii zajímavé? Víte, když v poslední době čtu nejrůznější evropská prohlášení typu: - „Musíme zesílit tlak na Rusko“, „Musíme rozšířit představu o sankcích“, „Musíme vysvětlit USA, že …“, tak si pokaždé vzpomenu, že na úrovni dětských strategických her je zákon, podle něhož žádnou dispozici začínající slovy „rozšířit“, „prohloubit“, „zlepšit“, „zesílit“,  nikdo nikdy neplní, do registru se nepíší a žádné výhrady se k ní nepřijímají. Na druhou stranu ale chápu, že v podmínkách míru (a tím spíš války) buď vydáte jasné rozhodnutí a řeknete, co budete dělat, nebo neuděláte nic a maskujete to frází o přijetí balíku sankcí. Evropa jich přijala 17 a osmnáctý chystá.  V praktickém životě k pochopení stačí na úrovni průměrné hospodyně, že když třikrát objednáte instalatéra a on nepřišel, je zbytečné ho volat počtvrté a je třeba něco dělat jinak.

Takže Evropa zvolila třetí scénář nic nedělat…

Dá se to nazvat stratégií?

Kdepak – to je scénář! První scénář – „Přeformátování“, druhý – „Solidarizmus a tvrdá Evropa“, třetí scénář „My nic neděláme, přibržďujeme a čekáme, až všechno samo od sebe skončí“.

Scénář vyhovuje všem:

·         Vyhovuje i Rusku, protože 17.balík sankcí neudělal žádný dojem a Maďarsko na to reagovalo vůbec posměšně, když prohlásilo, že proti němu ani nebudou hlasovat, protože nic nepřinese a ani se to neočekává. A anoncovaný 18.balík už ani není k smíchu.

·         Zcela vyhovuje i USA: - podle inertního scénáře se bude evropská výroba i nadále omezovat, role migrantů v Evropě bude nadále stoupat; v Evropě vyvstane problém s energetikou (viz nedávno ve Španělsku a nejen tam). To vše znamená, že z Evropy začne odliv – především  do kulturně nejbližších USA, které budou evropským inženýrům říkat, že u nich jsou lepší laboratoře, vyšší výdělky, a žádný idiot jim nebude překážet v práci jako dnešní EU. A oni už odjíždí a budou odjíždět dál…

·         Vyhovuje i Číně, protože pro ni je Evropa nepotřebná a zbytečná veličina, která v případě krize může stát na kterékoli straně. Číňané to navíc vidí zcela pragmaticky: - Evropa je konkurent a jeho z mizení ze scény všem vyhoví.

To ale přece nemůže trvat věčně. Čím končí takové scénáře – skutečnou fašizací Evropy?

Ne. Na fašizaci by musela mít Evropa energii, a dle všeho soudě, ji nemá. Myslím si, že tyto scénáře poběží:

1. Pomalu …

2. Rusko nakonec uzavře mír s Ukrajinou, Evropa se bude tvářit, že je z toho velmi nešťastná, ale bude se všemožně radovat, načež se pokusí přestavět svou ekonomiku ve vztahu k Rusku jako alternativu styků s USA, které tou dobou pro ni už budou neúnosně bolestivé. To vše ale budou dělat stále stejně pomalu…

Pokud jde o Evropu, už dávno říkáme, že její východ z krize jde na úrovni divokých karet – na úrovni zázraků. A zázraky se zatím nedějí. To znamená, že další krize EU se bude prohlubovat jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni.

Takže očekáváme další takt v součinnosti USA s Čínou - to, čemu říkáme „Velká válka 30.let“, protože do té doby Evropa z krize už určitě nevyleze – už poztrácela svoje šance. Jistěže jsou možnosti k vytvoření lokálních konfigurací (Maďarsko, Srbsko, Rakousko), v jisté variantě se k nim mohou připojit i Poláci, což je sice málo pravděpodobné, ale vyloučit to nelze. Severní Evropa, Benelux – řada možností… Zatím to ale vypadá, že na to není energie. Jediné, co je velmi pravděpodobné je, že střední Evropa se bude oddělovat od západní, a severní od jižní.

https://www.youtube.com/watch?v=LNmI59TW1LU                      11:30 až  25:15