PŘÍMĚŘÍ !...?

Vietnamské reminiscence…

Prof.Dmitrij Jevstafjev                    08.04.2026

No tady, kolegové, nemá smysl se dohadovat, „kdo mrkl první“, je to až příliš zřejmé.

Je velmi příznačné, že první úniky informací o „tajných jednáních“ začal zveřejňovat „kapesní“ novinář Trumpovy administrativy Barak Ravid. Mimochodem, „závěr“ situace ukázal, kdo v ruském telegrafu má, řekněme, „úzké vztahy“ s Američany a Izraelci. A kdo hned začal s „antikrizí“, že prý Trump a Netanjahu všechny porazili. Přibližně ti samí, kteří pravidelně zveřejňují videoobsah ukrajinského CIPSO ve vysoké kvalitě. Překvapivé, že? A dál může Trump kvůli reportáži CNN hystericky vyvádět, jak chce. To je velmi důležité: Íránci jako první skutečně přehráli Trumpa na informačním poli tím, že poskytli svůj výklad událostí. A na jejich straně se postavili Trumpovi odpůrci, a to otevřeně.

Jak jsem v noci předpokládal, ráno se ukázalo, že USA, Írán a Izrael se dohodly na různých mírových plánech, ale to nemění nic na tom hlavním:

Poprvé od roku 1973 (Pařížské mírové dohody o Vietnamu) jsou USA nuceny vystoupit z konfliktu na základě dohody, bez kapitulace a porážky protivníka. Cyklus vzestupu ke globální geopolitické hegemonii lze pravděpodobně skutečně považovat za ukončený.

I když samozřejmě existuje vysoká pravděpodobnost jak zásahů „třetích sil“, tak i výstřelků Trumpa. Ale první slovo již bylo řečeno. Se situací z roku 1973 mají tři společné zásadní body:

1.      Pokus zlomit nepříznivý scénář vývoje událostí na zemi pomocí kobercových bombardování. Připomeňme operaci Linebacker II, kterou USA prováděly v průběhu jednání s Hanojí. Zde se zastavily těsně před dosažením vrcholu.

2.      Zhoršení vnitřní situace v USA, s přímým útokem osobně na prezidenta. Obecně je však Trumpova situace nyní horší, než byla situace Nixona v roce 1973. On si sice myslí, že dokáže kontrolovat vnitřní politická rizika, a proto si zvolil variantu ustoupit na vnější frontě. Myslím, že je to kritická chyba, a to nejen proto, že Trump přestal být „válečným prezidentem“.

3.      Existence síly za zády protivníka USA, která nemá zájem na další eskalaci. Na níž je protivník USA kriticky závislý. Tehdy to byl SSSR, nyní ČLR. V Pekingu usoudili, že s ropnou krizí se možná nevypořádají.

Není divu, že jsem doporučil podívat se, jak to bylo v období války ve Vietnamu. Historické analogie samozřejmě nikdy nefungují doslovně, ale neustále se projevují.

Hlavní v dosažených dohodách není absolutní rozpor v interpretacích režimu průjezdu lodí Hormuzským průlivem. Již dříve jsem psal, že Trump na začátku závěrečné fáze jednání chtěl získat kontrolní podíl v „systému“ výběru poplatků za průjezd lodí, nyní již souhlasí s „blokačním“ podílem. Pro Trumpa je to normální obchodní jednání. Chci ale upozornit na hlasování o rezoluci předložené Bahrajnem v OSN ohledně odblokování Hormuzského průlivu, kterou všichni „záliváci“ podporovali, ale Pákistán se nečekaně zdržel hlasování. Kdyby rezoluce prošla, Američané by se za ni mohli schovat pro pozemní operaci. Ale jen Američané?

Hlavní je nyní zásadní rozdíl v interpretaci situace v Libanonu. To nás opět vrací do dob vietnamské války, kdy se také hovořilo o podpoře spřátelených sil ze strany USA a Demokratické republiky Vietnam. A zde samozřejmě vyvstávají dvě skupiny otázek:

1.      Bude Trump schopen „prostě vstát a odejít“, pokud nepřesvědčí Netanjahua, aby se připojil k příměří?

2.      Do jaké míry jsou členové KSIR připraveni podruhé „vydat“ „Hizballáh“?

A zatímco na první otázku se kloním ke kladné odpovědi, na druhou odpovím spíše záporně.

Svět se tedy vyhnul propasti, která mohla znamenat konec světa. Škoda, že jde jen o dočasný stav, který zraněná šelma využije k vylízání svých ran.

Jak řekl Trump: - oni „začnou hromadit zásoby všeho druhu a prostě zůstanou poblíž“.

Írán nyní zvítězil a ukázal, jak lze porazit světové velmoci. Zatím je to tak, ale je to jen prozatím.

https://t.me/dimonundmir