Sprostá odpověď na otázku

Napsal jsem glosu Lež je když … se vynechá to podstatné z pravdy. Prezident Pavel tuto definici potvrdil svým projevem na Staroměstském náměstí.  Moje známá se mě následně zeptala:

„A co má pak dělat člověk, který toto vše rozpozná?“

V takové situaci se nabízí úsloví "just to grin and bear it" neboli "ušklíbnout se a vydržet" a případně slovenské "len vzdychnuť a zaplakať." 

Žijeme totiž v období zbytkové demokracie, jakési zmršiny, která nemůže nic dosáhnout. Poslední dva důkazy, kdy lid z ulice něco ovlivnil, se odehrály v USA v minulém století.

V šedesátých letech to bylo hnutí proti rasové segregaci. Vše začala Rosa Parks, která se v roce 1955 zprotivila zákonu, který v Alabamě negrům nařizoval, aby v autobusech seděli až za poslední řadou sedadel určených pro bílé. Rosa původně seděla na správném místě, ale odmítla se posunout, když řidič bílým přidal její řadu. Hnutí vedl Martin Luther King, kterého v roce 1968 odpráskli, ale celkem uspěl, takže rasismus v prosinci téhož roku formálně skončil, když prezident Johnson podepsal zákon, který zakazoval diskriminaci barvou pleti a původem při najímání bytů. O kapitalismu s "lidskou tváři" se jim tam do té doby ani nesnilo. 

Válku ve Vietnamu ukončil nedostatek chutě bojovat. Američané utíkali houfně do Kanady - uvádí se, že jich tam dostalo politický asyl na 50000. Lepšolidé se naverbování vyhýbali - sám Bush Jr se zachránil přihlášením do jakéhosi výcviku z něhož vyslání na frontu nehrozilo. Klíčovým impulsem vedoucím k ukončení války ale byla  fotografie napalmem popálené vietnamské holčičky utíkající z hořící vesnice. Agentura ji původně nechtěla uveřejnit, ale kdosi nakonec usoudil, že hrůzy války převažují nad možnou újmou způsobenou pohledem na čárku, kterou mají holky mezi nohama.

Naše bezmoc ovlivnit cokoli se nakonec promítá do výzvy často kolující v restauraci kolem stolu: „Vyser se na to a dej si ještě pivo.“