Takový malý problém

Jde o právo zabíjet ve jménu čehosi lepšího, v zájmu demokracie a nejhonosněji řečeno ve jménu civilizace. Kdysi si takové právo přisvojila skupina bratří Mašínů. Na začátku padesátých let zabila v Československu jejich skupina několik lidí a následně se přes NDR prostříleli do západního Berlína a odtud do Spojených států. Co na tom, že tam vládla tuhá rasová diskriminace. Pokud to nevíte: Teprve v prosinci 1968 podepsal prezident Johnson zákon zakazující diskrimnaci barvou pleti a etnickéh původu při obstarávání bydlení. Najděte si informaci o McCarthismu, nebo jméno George Wallace. V 60. letech byl známý jako tvrdý zastánce rasové segregace a odporu proti federální vládě USA. Při svém inauguračním projevu v roce 1963 pronesl slavnou větu: „Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy“.  Ve jménu americké civilizace stál v roce 1962 guvernér Wallace v roce 1962 ve dveřích alabamské univerzity, aby vlastním tělem zabránil poskvrnění její bílé půdy dvěma negry, kteří se chtěli zaregistrovat ke studiu.  

Problém je v tom, že zabíjení nepřátel závisí na momentální definici civilizace. Obrazně řešeno zabíjení Mašíny se může zvrtnout v zabíjení Mašínů. Stačí mít větší klacek a lepší propagandu. Ta naše roní slzy nad americkými vojáky, kteří padli pro jejich civilizaci. Radostně sloužili, skoro jako Švejk až do roztrhání. To, že americké bomby či rakety zabily pětiletou vnučku Chameineiho nás nevzrušuje.

Proč lkát nad jedním budoucím spratkem, když půlmilion předčasně zemřelých iráckých dětí označila vlivná zrůda za přijatelnou cenu za odstranění Husseina. Ve jménu civilizace potlačujeme v sobě lidskost. Třeba jako bývalá ministryně Černochová, když bomba omylem zabila dceru filosofa Dugina. Byla Ruska a jablko nepadá daleko od stromu, či jak se kdysi odsuzovalo: jednou komunista, vždycky komunista. Žádné sraní se současným nepřítelem. Cožpak nevíme, že jednou Hamás vždycky Hamás?