TRUMP V „PRESU“

Co bude po Íránu …

Prof.Dmitrij Jevstafjev            17.03.2026

Trump konečně vyslovil to, na co mnozí čekali a co jsem označil za jeden z nejdůležitějších milníků ve vývoji konfliktu v Perském zálivu: pohrozil, že nepřijede do Číny, pokud se Peking nepřipojí ke koalici zajišťující průjezd tankerů Hormuzským průlivem.

A nejde jen o to, že nepřijede, ale o to, že to bude na pozadí úplné izolace v euroatlantickém prostoru. Upozorním na dva momenty:

1.      Za prvé. Nadále se držím konzervativních odhadů ohledně schopnosti Íránců zasadit Američanům vážnou porážku. Nezaměňujte to s těmi, kdo pohřbívali Írán třetí den, kdy ještě nebylo mnoho věcí jasných, a zejména s těmi, kdo pokračovali v pohřbívání „režimu ajatolláhů“ šestý den. Byli i takoví, jak říkala moje zesnulá babička, „inženýři“. Nepochybuji o schopnosti Íránu vyhnat USA z regionu. Ve skutečnosti se to již stalo. Ale pochybuji o jeho schopnosti „přežít“ Izrael ve vleklé válce, k níž Tel Aviv rozumně přechází. Copak jste si, kolegové, nevšimli, jak za záplavou izraelské propagandy o stále silnějších úderech na Írán začíná výměna vzájemných úderů vypadat jako srovnatelná co do intenzity? Spoiler: stačí si všimnout množství videoreportáží z prvních 3–4 dnů, které se nyní vydávají za „čerstvé“.

2.      Za druhé. A jak si Trump „technicky“ představuje eskortování tankerů Čínou v Perském zálivu? Copak si opravdu myslíme, že je – byť třeba ve stavu předhysterie – připraven připustit, že americká námořní přítomnost v Perském zálivu se jakoby sama od sebe „nahradí“ čínskou? Copak nechápe, že by ho poté v Kongresu bez váhání a ohledu na barvu stranické průkazky prostě roztrhali na kusy? Myslím, že ještě neztratil kontakt s realitou do takové míry. Trump potřebuje jako vzduch najít důvod, proč nejet do Číny, kde by byl ve velmi slabé pozici. Ale je tu ještě druhý moment. Nikdy neuvěřím, že by Trump neměl v záloze nějaký plán, který považuje za geniální.

Je zajímavé, že reakcí na Trumpovo chování bylo přitvrzení postoje Íránu k mírovému urovnání, jehož součástí je požadavek na de-dolarizaci obchodu s ropou vyváženou přes Hormuz.

Je třeba říkat, že shoda mezi zpřísněním íránského postoje a odmítnutím klíčových zemí EU účastnit se, byť jen nepřímo, konvojových operací, je „náhodná“?

Co se týče pozemní operace. Bohužel ji nepovažuji za nemožnou. Ani „úspěch“ na Kubě nezakryje negativní dopad, který Trump způsobil v Perském zálivu. Zvláštností situace je, že Trump nemá žádné bezrizikové varianty pro pozemní operaci. I takový „vegetariánský“ plán, jako je rozmístění vojsk v Jordánsku, s sebou přinese rizika, ale nepřinese žádné výhody. A postavení krále Abdalláha by se i v případě remízy s Íránem stalo extrémně těžkým. Umístění vojsk v Izraeli (včetně Gazy a Libanonu) by učinilo USA natolik manipulovatelnými Tel Avivem, že by to samo o sobě znamenalo strategickou porážku, a to již nejen Trumpa, ale i USA. Takže jsou dvě možnosti:

• Několikrát mnou zmíněná varianta rozmístění vojsk v Kuvajtu a souvisejících oblastech Iráku     

• Ostrov Hark. Z politického hlediska je výsadek na Hark podstatně výhodnější. A jaké jsou úvahy Trumpa a jeho týmu, řeknu v soukromém kanálu. Ano, kalkulace je poněkud jednoduchá, ale zcela odpovídá „Trumpovu stylu“ v této válce.

Třetí týden války v Perském zálivu, který právě začal, dal odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek světové politiky, ale nastolil další – tentokrát k ekonomice. Vyjasnilo se, že Donald Trump skutečně neměl žádný jiný plán války proti Íránu kromě koncepce „vzdušného bleskového útoku“, který by svrhl politický režim v Íránu. Stále zřetelnější jsou důsledky prodlužování konfliktu nejen pro ekonomiku Perského zálivu, ale i pro celou světovou ekonomiku. To nemohlo nevyvolat otázku, do jaké míry může geoekonomická krize v Perském zálivu, která podkopává jednu z klíčových opor dolarové globalizace – „průmysl petrodolarů“ –, zasáhnout samotné USA. A to ani ne tolik z hlediska růstu cen pohonných hmot pro spotřebitele, jako spíše z hlediska stability finančního systému. Že vývoj situace povede k politickým důsledkům, je již nyní zřejmé.

Bylo by naivní si myslet, že to nevidí skuteční beneficianti finančně-spekulativní globalizace. A zdá se, že chápou, že tentokrát se nepodaří krizi dolarové ekonomiky zcela „vynést“ za hranice USA. Ještě před 10 lety to pravděpodobně bylo možné. Nyní už ne. A to nejen proto, že krize petrodolarů přímo zasahuje americký model růstu založeného na emisi a půjčkách, ale také proto, že strukturální a neodmyslitelnou součástí této krize bude zbavení se sociálního „balastu“.

Vyslovím první hypotézu:

Trumpovo druhé zvolení do Bílého domu a tichá „volná ruka“ pro jeho celní výstřelky byly součástí velkého „balíčku“ dohod Trumpa s „hlubokým státem“.

Jádrem těchto dohod však byla mírná „očista“ a kvantitativní „odlehčení“ největších metropolí od sociálně problematického prvku (nejen od nelegálních migrantů, ale i od legalizovaných Američanů, jejichž role v ekonomice byla neúměrná sociální zátěži, kterou vytvářejí pro USA jako stát).

Donald Trump tento úkol nezvládl. To se ukázalo již po „neúspěchu v Minneapolis“ – jedné z nejproblémovějších metropolí Ameriky. Ale protože se s tím nevyrovnal, rozhodl se zakrýt neúspěch v hlavní oblasti „malou vítěznou válkou“, která by mu navíc dala do rukou nástroje k ovlivňování významných lobbistických skupin v USA. Ty zatím zaujaly vyčkávací postoj, což bylo prakticky veřejně zaznamenáno na setkání zástupců největších ropných společností USA s Trumpem v Bílém domě ohledně investic do ropného průmyslu Venezuely...

https://t.me/dimonundmir