Aspoň káva #113 aneb Pohraničí nejsou Sudety.

 aspoň káva #113

Tak nám Posseltovi Sudeťáci udělali svůj sněm v Brně. Němci, kteří se podíleli na zničení státu a za to byli po právu odsunuti pryč, se najedou opět hlásí o svá práva. K tomu náš president Petr Pavel Pávek mluví s omluvě a smíření. Byl to prý akt spojený s kolektivní vinou.

Nebyl. Žil jsem jistý čas v pohraničí, kde kdysi bývalo Němců více než Čechů. Jenže i zde po onom „kolektivním“ odsunu zbyli nějací ti Němci. Při chůzi Českým Krumlovem jsem občas potkával starší ženy, které spolu mluvily jakousi němčinou. Dalo by se to nazvat přímo krumlovským dialektem. Pro mne to byla řeč naprosto záhadná, protože osobně považuju němčinu za krční chorobu. A proto jsem ji nikdy ani nestudoval.

Osobně jsem znal německých rodin několik. Bydleli jsme totiž v jedné obci. Ano, byla zde stará paní, která naprosto odmítala použít jakékoli české slovo, takže všechno, co bylo potřeba, vyřizoval její syn. A i ten byl poněkud nepřístupný. Pak tam byla rodina velice přátelsky naladěná a s každým se srdečně bavící. Na tu mám nádhernou vzpomínku. Když se mi narodil první syn, pochopitelně jsem ho už ke konci směny se svými spolupracovníky řádně zapil. V autobusu jsem dojel v pořádku, a přišel jsem do místní jednoty, abych si něco koupil. Nekoupil jsem sice nic, ale na celý obchod jsem radostně vykřikoval, že mám syna. No a paní byla také právě na nákupu a později mi řekla nádhernou českoněmeckou větu: „Tákova štástna tatínek sem eště nevydela.“ Jiný Němec z obce pracoval ve stejném podniku jako já, a nebýt ostatních místních, nikdy bych to na něm nepoznal. Další pracoval v místní firmičce jako mistr výroby. Včetně jeho synů.

Neznal jsem je před tím, než jsem se tam přistěhoval, neznal jsem tedy jejich osudy z doby německé okupace. Ale patrně právě u nich nebyl žádný důvod k odsunu.

Takže s kým by se chtěl náš president smiřovat a komu by se chtěl omlouvat? Vždyť ti Němci, kteří se neprovinili žádným zločinem, tady mohli klidně zůstat. A naopak jsou známy případy rodin, které samy od sebe dobrovolně odešly, ačkoli tu mohly zůstat.

I moje Bavorovna má smíšený původ. Její otec byl synem Němce a Češky. Ti nikdy nebydleli v pohraničí, spíš se pohybovali v Praze a později zde u Otavy. Po válce ten Němec dobrovolně odešel a nechal zde manželku s dvěma syny. Doba byla poválečná a krutá, ale přesto se můj tchán dokázal vyučit a stát se vyhledávaným řemeslníkem. A to i přesto, že jeho jazykem byla otcova němčina a česky psát se nikdy pořádně nenaučil.

Samotný odsun byl vlastně humanitárním činem. A protože válečné zločiny jsou nepromlčitelné, byl by tu ještě dlouhý boj. Pokud by tu totiž sudeťáci zůstali, většina z nich by se dostala před soud a valná část i na šibenici. Protože právě oni tu páchali těžké zločiny proti lidskosti. Počínaje vyháněním Čechů z pohraničí, kdy jim nedovolili vzít kromě základních věci skoro nic. A mnoho se jich podílelo i na násilí v době okupace. Takže pokud by tu zůstali, jednak by muselo proběhnout spousta soudních procesů, jednak mnoho postižených Čechů by si chtělo najít ty, kteří jim ubližovali, z čehož by vznikalo další násilí. Ano, odsun byl nutný pro obě strany konfliktu. Pro nás v tom, že jsme se zbavili nepřátel státu. A pro ně, že jim to v mnoha případech zachránilo i životy.

No, a nakonec vlastně došlo k takovému paradoxu. Odsunutí Němci se měli a dosud mají lépe než my za bývalého režimu.

Takže se v klidu posaďme a dejme si dobrou kávu.