Aspoň káva #125 aneb Voda tenkrát čili vzpomínky

 aspoň káva #125

Je léto, horké dny a voda je touhou všech. Zahrádkářů i vodáků. A to ve mně vyvolalo dávnou vzpomínku na moji vlastní zkušenost s vodou.

To bylo dávno, kdy jsem končil první ročník gymnasia a už ani nevím jak, dostal jsem se mezi vybrané, kteří měli jet Vltavu. Tedy přesněji splout po Vltavě z Lenory do Černé v Pošumaví. Předcházela tomu technická příprava, kdy jsme, my vybraní, museli nejprve připravit lodě pro plavbu. Dneska už to asi nikdo nebude znát, ale tenkrát to znamenalo loď přebrousit, přelaminovat poškozená místa, znovu přebrousit a natřít. Člověk tím získal k té lodi jiný vztah, než když dneska přijdete do půjčovny, tam vám vydají nějakou loď a v se snažíte dělat machra na vodě. A je vám jedno, jestli je vody dost nebo málo, jestli máte vystoupit a loď přetáhnout nebo to nějak přepádlovat bez ohledu na to, jestli se loď odře nebo ne.

Naše cesta začala tím, že jsme na nádraží v Budějcích museli pomoci naložit lodě do nákladního vagonu u vlaku, který je měl přepravit do Lenory. Druhý den byl sraz na stejném nádraží, ale u vlaku, který měl do Lenory přepravit nás. Jak probíhala samotná cesta si už nevybavuju, patrně typicky pro náš věk a naši dobu. Povídání, nějaké ty hry, zpívání i pospávání. V dobré náladě jsme přijeli na nádraží v Lenoře a tam jsme zjistili, že lodě ještě nedorazily. Prý až ráno. Takže nám nezbylo nic jiného než v místě přenocovat. Netuším jak, ale dostali jsme souhlas s přenocováním v jakési dřevařské boudě u nádraží. Když jsem se koukal na současné obrázky, tak ta bouda už tam není. Týden vody začal skutečnou vodou. Pršelo, takže bouda přišla vhod.

Ráno bylo jako vyměněné. Slunce svítilo a lodě přijely. Takže rychlá snídaně a hurá s loděmi na vodu. Hned pod nádražím teče Vltava. Teplá Vltava. Netuším, kde se dá dneska tak rychle nasednout na lodičku, ale my jsme daleko nešli. Most a řeka nás spojili na celý týden. Dneska by to asi nebylo možné, ale tehdy jsme klidně mohli plout z Lenory.

Naše první zastávka byla pod Soumarským mostem. Tam bylo tábořiště pro vodáky. Možná tam je dodnes. Ale tehdy to byla jen volná louka a nedaleko odtud bylo jakési občerstvení. Tolik detailů si skutečně nepamatuju. Zato si pamatuju, že jsem ho moc nevyužil, což mělo za následek jistou komplikaci. Druhý den jsme vyrazili na další cestu a tu jsme ukončili uprostřed divočiny asi tři kilometry od Volar. No a tady nastal můj problém. Neměl jsem dostatek jídla. Tak si dojdi do Volar, zněla rada. Je to tudy. Ano, vedly tam nějaké cestičky, ale ty mi nakonec přivedly zpátky na naše tábořiště. Takže tentokrát jsem dostal skutečně přesný popis cesty a do těch Volar jsem dorazil. I cestu zpátky s nákupem nějakého jídla jsem došel už v pořádku.

Zapomněl jsem podotknout, že naše výprava sestávala ze studentů a studentek prvního a druhého ročníku. A obsazení lodí na nic nenavazovalo. Jela se mnou sice má spolužačka, ale mým háčkem byla dívka právě z vyššího ročníku. Jenže jiná situace nastala večer. Postavily se stany a tam jsem se ocitl společně s tou mou spolužačkou. Můj háček, tedy má spolujezdkyně tam měla svou spolužačku, a tak pochopitelně spaly ve společném stanu. Jako vtípek pak jsem mohl použít to, že jsem byl vlastně první ze třídy, kdo s tou mou spolužačkou spal. Doslova, protože sice jeden stan, ale dva spacáky a mezi námi ani nic nejiskřilo. Na tomhle místě jsme zůstali dvě noci. Až třetí den jsme pokračovali dál.

Cesta opět ubíhala tak, jak měla, až jsme přijeli na jakousi loučku nedaleko Nové Pece. Tady jsme se utábořili a tentokrát jsme na nákup vyrazili všichni. Ano všichni. A nikdo se o naše věci ponechané na místě nikterak nebál. Jednak to bylo přece jen poněkud zapomenuté místo, jednak vodák vodáka neokrade.

Samozřejmě, že jsme si dělali ohně, ale tam jsem se také naučil, jak se má ohniště správně uklidit. Prostě odstranit drny a po vyhasnutí je zasadit zpátky. No a tady už jsme stany nestavěli. Noc pod širým nebem, tedy „pod širákem“ byla nádherná.

A přišel den poslední. Ještě kousek nám řeka pomáhala, ale brzy jsme se ocitli na ploše Lipenského jezera. Vodáci znají pojem „volej“. Takže zabrat a pořádně pádlovat. Minuli jsme Horní Planou a po pár kilometrech jsme se ocitli nedaleko nádraží Hůrka. Hůrka je část Černé v Pošumaví, ale nás tam zajímalo to nádraží. Kousek od břehu pod Hůrkou je ostrůvek, který získal jméno Tajvan. Tehdy se ale oficiálně jmenoval Zmijí ostrov A k tomu ostrůvku jsme si udělali ještě večerní plavbu a přišel čas na poslední spánek téhle cesty.

Ráno nás probudilo opět vodou. Pršelo. Takže jak týden začal, tak i končil. Naložily se lodě, sedlo se do vlaku a jelo se zpět do Budějc.

Krásně se na to vzpomíná a u dobré kávy ještě lépe.