Aspoň káva 141 aneb Ukradený svátek
Sedmnáctý listopad je nešťastný den. Jedná se o několikrát ukradený sváteční a významný den. Mezinárodní den studentstva (17. listopad) byl poprvé oficiálně vyhlášen a začal se slavit v roce 1941 v Londýně, jako připomínka odvahy studentů proti nacistické okupaci v roce 1939 (uzavření českých vysokých škol, poprava 9 studentských vůdců a deportace více než 1200 studentů). Toho dne roku 1939 se totiž konal pohřeb dvou účastníků manifestace ke dni vzniku republiky. Byli jím student Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Jeho jméno je málo známé a z neznámých důvodů se nepřipomíná. A to přesto, že právě on byl prvním zastřeleným. Jan Opletal zemřel později v nemocnici. Ale právě on byl student, ke kterému se svátek začal vztahovat.
Za vlády komunistů až do roku 1990 byl tento den jen malou připomínkou, kterou komunisti využívali spíš k ideologickým projevům. Až po proslaveném průvodu studentů roku 1989 z Albertova na Národní třídu, kde došlo k tvrdému zákroku bezpečnostních složek a začátku změny režimu byl tento den označen za „Den boje studentů za svobodu a demokracii“. V ten okamžik se z původní připomínky nacistické akce proti českým studentům a vysokým školám stal připomínkou pádu komunistického režimu. Tehdy byl ukraden poprvé.
Roku 2000 se změnil na státní svátek, ale studenti už byli zatlačeni do minulosti a den byl nazván „Den boje za svobodu a demokracii“ Takže další krádež.
Až roku 2019 se povedlo částečně tento den navrátit těm komu patřil od roku 1941, tedy studentům. Ale jen částečně, protože nese název „Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva“. Tedy i tady byl původní význam odsunut až na druhé místo.
Jenže mezitím si spousta pseudobojovníků za svobodu, tedy spíš povalečů z „pražské kavárny“ opět ten svátek ukradlo pro sebe. Připomínka roku 1939 se opět vytratila a ze svátečního dne se opět stal dnem boje proti komunismu. A čím dále se dostáváme od listopadu 1989, tím hlasitěji tito „nositelé jediné pravdy“ vykřikují a potlačují nejen původní význam, ale i ten druhý významný čin. Protože jen oni si vyhrazují právo rozhodovat o tom, kdo smí a kdo nesmí kam položit kytici květů právě jako připomínku obou událostí.
Letošní akce 17. listopadu se nese ve znamení boje za televizní poplatky. Jakýsi spolek „Díky, že můžem“. Takže opět mimo opravdové studentské spolky. Přitom akci organizují lidé, kteří sice bojují proti všem, ale i v době druhé významné akce ještě ani nebyli na světě. V čel spolku je jistá Bára Stárek, rodným jménem Barbora Stárková, které je pouhých 31 roků. A její profese je „aktivistka“.
Jenže úterku předcházela ještě neděle. To se na Letné shromáždil dav ovcí, které nesouhlasí s převedením financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet. Prý by se tím narušila jejich nezávislost. No, pokud by se narušila spíš jejich závislost na jednom směru naší politické scény, bylo by to dobře. Ale výdaj na tato média má být mandatorní, tedy předem daný a neovlivnitelný. Tedy ze stejné škatulky jako další podobné výdaje. Na straně druhé, existuje spousta institucí, které jsou také financovány ze státního rozpočtu, ale nikdo se nebojí o jejich nezávislost. Jistě není nutné všechny připomínat, ale vysoké školství je dost markantní příklad. Právě tady by možná bylo dobré začít diskutovat o to, že se zavede školné a veškeré výdaje si budou platit studenti, tedy přesněji jejich rodiče. Přece nemůžeme chtít, aby někdo mohl vysoké školy ovlivňovat v tom, co se tam bude učit.
Četl jsem si reportáž z Letné a nestačil se divit. Zrzavý „Zikmund“ Minář otevřeně vyzývá lidi k neposlušnosti, a to jen proto, že neuznává výsledky voleb. Nevyhrály „jeho“ strany, a tak je ohrožena demokracie. Ne, není. Demokracii ohrožují právě tací, jako je Minář a jemu podobní. Vždyť i proti minulé vládě se demonstrovalo, pochopitelně se stejným výsledkem, jen účastníci demonstrací byli nazýváni jmény, která do slušné politiky nepatří.
Kupodivu v diskusi u článku tentokrát převažovaly názory rozumné, ukazující, jak Minář a jeho spolek lžou.
Že se na demonstraci objevují mladí, kteří nepamatují předchozí dobu, je sice záhada, ale na druhé straně jim lze snadno vymývat mozky. Zejména chorobou „Babiš“. Ale spousta důchodců, kteří naopak zažili jinou dobu a měli by si pamatovat, jak jsme dokázali filtrovat pravdu od televizních a rozhlasových lží, ti jsou pro mne záhadou. Anebo jsou to bývalí milicionáři, připravení na povel shromáždit své síly.
Ráno začalo deštěm. Asi i nebe plakalo nad tím, jak hrstka „vyvolených“ si zprivatizovala svátek, na které neměli ani nejmenší podíl. A protože tohle povídání a zejména podcast připravuji den dopředu, tady se svou připomínkou musím končit. Dám se do úprav a k tomu si dám svou dobrou kávu.



Komentáře