CELNÍ VÁLKA A VELKÁ SVĚTOVÁ KRIZE.

Celní válka není válkou USA s Čínou.

Sergej Pereslegin           19.04.2025

Posledně jste řekl, že Trump dokázal porazit Čínu ve velké celní válce, názory se ale různí. Trváte na svém názoru?

Především, celní válka, a já už jsem to říkal, ale zřejmě to budu muset ještě několikrát zopakovat:

Celní válka není válkou USA s Čínou.

Válka USA s Čínou bude probíhat především v oblasti technologií, a to velmi tvrdě.

• V oblasti výroby a speciálně v oblasti technologií, je situace pro USA trošku lepší, zatímco v oblasti výroby je na tom lépe Čína a Trump s tím bude muset něco udělat.

• V oblasti ozbrojených sil je na tom Čína určitě lépe, ačkoli se formálně Amerika považuje za první armádu světa a Rusko s Čínou soupeří o druhou pozici, mají USA velmi vážný problém: - ony velmi mnoho zainvestovaly do velmi zastaralé flotily. A to zastaralé morálně, nikoli fyzicky.

Podíváme-li se na úroveň amerických lodí, vidíme, že jsou velmi dobré – ale na úrovni 70.let minulého století. Ponorkové loďstvo víceméně odpovídá, ale hladinová plavidla beznadějně zastarala. Americe, stejně jako Rusku, se podařilo zaspat obrovskou revoluci ve válečném námořnictví. Proto se například ruská Černomořská flotila dnes nachází v Novorossijsku a války se prakticky neúčastní.

Raketové síly USA jsou adekvátnější než u Číny, americké letectvo je tradičně velmi silné, zejména v oblasti přímé podpory pěchoty, ale problémy mají se stíhačkami posledních generací – velmi dobré s hlediska radioelektroniky a špatné aerodynamicky. I Čína zde má určité problémy.

Shrneme-li to, velmi mnoho tu záleží na pozici Ruska:

• Rusko s Čínou jsou spolu jistě silnější než USA;

• USA s Evropou, při neutralitě Ruska, jsou jistě silnější než Čína;

Takže válka mezi nimi je určitě válkou technologií, k níž se obě strany připravují a připravovat budou.

Pokud jde o cla, je třeba si uvědomit, že u nás z nějakého důvodu existuje podivný názor, že Čína je zemí mimořádně závislou na světovém obchodu. Ve skutečnosti je Čína socialistickou, hospodářskou zemí, jež se velmi dobře vpravila do tržní ekonomiky, ani ne tak kvůli svým vnitřním problémům (které by, ostatně, bez toho neměla), jako proto, že tehdy byla taková pravidla hry a Čína, jako obchodní civilizace, obchoduje s potěšením, ochotna hrát podle těchto pravidel.

Velmi důležité je, že pokud Čína úplně zastaví svůj export do USA, nedovede ji to do průmyslové nebo obchodní, finanční krize. Čína se může dostat do takové krize z naprosto jiných důvodů, které nemají s politikou Trumpa nic společného. Proto netřeba považovat nová americká cla za protičínskou zbraň – protože jí nejsou.

Čím tedy americká cla jsou?

Zavedení těchto cel řeší principiální úkol:

Cílem Trumpových cel je úplné zničení politiky globalizace v oblasti obchodu.

А z tohoto hlediska to není útok proti Číně, ale proti fininterně- a to velmi silný. Přitom si uvědomte, že úderem na fininternu jsou jak Trumpova cla, tak odvetná cla Číny. Co bude mezi nimi teď není zase až tak důležité.

Důležité je, že začíná rozpad světové ekonomiky na regionální a národní bloky – toto je skutečný obsah Trumpovy politiky.

Přitom je třeba mít na zřeteli, že Čína si určitě s tou situací poradí, stejně jako USA. Ruska se všechny tyto věci týkají jen velmi slabě. Ale tím, kdo dostane skutečně silnou ránu, tím je EU a země Jihovýchodní Asie sdružené v ASEAN. Jejich prosperita a vysoká životní úroveň a možnosti existence národního trhu v mnohém závisí na úrovni globalizac – a nyní se tato úroveň začíná prudce měnit. Mám na mysli to, že i při všech problémech USA a ČLR, jsou oba největší a platebně neschopnější spotřebitelé zboží a největšími exportéry zboží. V této souvislosti pak ekonomika zkonstruovaná v režimu „diferenciuj se nebo prohraješ“ – většina zemí EU a ASEAN je právě takových, dostane strašnou ránu.

Amerika, Čína a Indie jsou zeměmi s velmi bohatými hospodářskými možnostmi s velmi zabezpečenými financemi. A obecně řečeno zareagují na vzájemné sankce podobně jako reagovalo Rusko – jen s přihlédnutím k tomu, že jejich hospodářství bude silnější a proto efekt mnohem menší (nebudou muset např. organizovat stínovou flotilu jako Rusko). Oni si s tím poradí sami poměrně snadno. Ale situace pro Belgii, Holandsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Jižní Koreu, Filipíny, Taiwan, bude mimořádně těžká.

Všimněte si, že jsem nejmenoval Británii, která přece jen má určitou šanci k obnově jakéhosi ekonomického potenciálu (ovšem ne za této vlády), stejně jako Německo a Francie…

Oni většinu své výroby vymístili do Číny…

A nestihli ji vrátit. Oni ale mají aspoň nějaké šance s tím něco udělat. Všimněte si, že jsem nejmenoval Vietnam, která je ze zemí ASEAN nejsilnější… - oni šanci mají tím spíš, že mají socialistickou ekonomiku a kdykoli mohou přepnout na socialistické hospodaření. Sice si projdou krizí, ale nic víc. Ale co mají dělat výše jmenované země, je velkou otázkou.

Pokud jde o Amerika, tak ta z této války zatím vytěžila výhodu, o níž Trump neustále vykládá. Pro Čínu jsou tyto sankce svědectvím krize buržoazního ekonomického systému – o čemž, mimochodem, Putin hovořil už před několika lety. Tak o tom hovoří i Čína a obě strany velkolepě hrají svou hru.

Co je zajímavé pro nás?

To, že nás očekává světová průmyslová krize, protože to, co tyto sankce udělají zaručeně, to je krizový vývoj ekonomiky. Zajímavé bude, jak touto krizí budou procházet různí hráči:

• Čína. Pro ni není světová krize sama o sobě příliš významná, ale Čína sama celou dobu balancuje na hraně své, velmi hluboké krize vyvolané příliš rychlým rozvojem svého hospodářství. Může-li se světová krize stát oním pověstným stéblem schopným zlomit hřbet velbloudovi, to je velmi málo pravděpodobné, nicméně možné.

• USA. Pro ně to samozřejmě rovněž znamená krizi, v níž ale bude rozhodující úroveň přípravy Trumpova týmu. Ten krizi chápe a Trump předpokládá, že nad krizí vyhraje. Krize v americké ekonomice donutí ke vzpamatování se Demokratickou stranu a podporující ji globalisty. Ne nadarmo po dlouhé době probudili Bidena. Nicméně v ČLR i USA se nějaká hra hraje.

• Rusko. V Rusku žádnou krizi neuvidí vůbec, protože tu už je poválečná situace, válečná ekonomika s hlediska potřebnosti už je fakticky nadbytečná a krize u nás nebude. My jsme se na ni chystali už dávno a ona skončila.

• Jak ale dopadnou EU a Asean, to bude skutečně velmi zajímavé. Říkám-li zajímavé, neznamená to, že předpokládám, že to skončí nějakou katastrofou. Když země naráží na krizi, často mluvíme o krizi nadvýroby (staré klasické Marxovy cyklické krize), Kynesiánské krize (špatného měnového modelu), někdy o krizi globalizace – a vše to je pravda.

Ve skutečnosti je jakákoli krize především krizí řízení. Nikoli ale ve smyslu „náš řídící model je špatný je třeba ho změnit“, ale obvykle vypadá asi tak, že nevíme, co máme dělat, nemůžeme řídit, ale nemáme žádný nápad a nejsou ti, kteří nás mohou zaměnit – viz klasickou Leninovu definici revoluce: „spodek nechce postaru žít a vrchnost nemůže postaru řídit“.

Snad ponovu, ne…?

Ne. Oni nemohou postaru řídit a řídit ponovu neumí. Tady se ale Lenin spletl, protože prostí lidé mohou vždycky žít postaru, protože jiný model nepoznali. Ale s vrchností je to tak, že pokud nemůže žít postaru ale ponovu ano, pak nedojde k revoluci ale k reformě. Krize ovšem je situací, v níž tato vrchnost nemá to nové, podle něhož by mohli žít – a to je kritický moment. Oni jsou dostatečně chytří, aby viděli, že to staré už nefunguje. Odus vedou dva tahy:

1.       Tiše vstát a říci, že se nedá nic dělat. Obvykle o tom nepíší a nemluví masmédia, nemluví se o tom z tribun, ale obvykle jde o tichá vyjádření lidí blízkých vládě, kteří říkají, že ano, nedá se nic dělat, změnit nic nejde, a nás všecky čeká něco hrozného.

2.       Druhá varianta se vyskytuje daleko vzácněji. To je tehdy, kdy lidi říkají: - „Nemůžeme nic udělat, - ale co můžeme? Tohle? Tak to udělejme!“  Uvedu-li příklad ze starého Sojůzu: - „můžeme dovést nedokončenou výrobu do nějakého funkčního stavu, aby to nebyly je krabičky, ale aby aspoň část nich začala přinášet zisk? Nějakou část můžeme, ale nepomůže to. Nevadí, uděláme aspoň to!“

Ukazuje se, že s velkou hospodářskou krizí je to stejné jako s osobní depresí: - kdy si řeknete, že vám už nic nepomůže a budete se utápět v depresi dokud neumřete nebo vám nepodají léky. Lidé buď začnou něco dělat – a já nepochybuji, že USA a ČLR začnou něco dělat. Rusko začalo něco dělat v roce 2022 – vlastně už o něco dříve a zatím má síly na pohyb kupředu. Tedy nikoli záchranný krok, ale dělat to, co je možné.

Pro země EU a ASEAN je to výzva: - pokud začnou něco dělat, tak mohou najít východisko z krize. Pokud nic v tomto směru neudělají, bude to nejtěžší krize v Evropě od roku 1929. A tak se bude i jmenovat: - „Druhá velká deprese“ – a možná, že i největší deprese.

Mimochodem, pokud se Demokratům podaří zlomit Trumpův režim, tak se k „Největší depresi“ připojí i USA – což považuji za nejméně pravděpodobnou variantu.

Bude pokračovat celní válka?

Protože to je celní hra, tak samozřejmě bude…

https://www.youtube.com/watch?v=Eg7lO7wG_BA