Docent Téra: Odpor k Rusku se u nás pěstuje 35 let. Opakování „správných“ názorů vám otevírá dveře

„Odpor k Rusům, Rusku a všemu ruskému se stal jedním z hlavních společenských stereotypů, s nimiž žila polistopadová česká společnost,“ říká historik a slavista Michal Téra. Popisuje, v čem je česká rusofobie odlišná od té polské nebo pobaltské, a vysvětluje, jak v českém akademickém prostředí funguje tzv. daň za společenskou přijatelnost.

(..) Odpor k Rusům, Rusku a všemu ruskému se stal jedním z hlavních společenských stereotypů, s nimiž žila polistopadová česká společnost. Nepřinášela si jej pouze z dob normalizace, ale speciálně si ho pěstovala jako jeden ze zdrojů svého potvrzení, že patříme na Západ – a proto jsme proti Rusku. Významná část naší politické scény, médií i veřejných elit tento stereotyp podporovala, pracovala s ním a podněcovala ho, takže být protiruským se stalo součástí „dobrého vychování“ a společenským trendem.

Krize a následná válka na Ukrajině pouze umožnila, aby se tento předsudek zcela beztrestně rozvinul do svých nejohavnějších podob. To, co můžeme ve veřejném prostoru slyšet nebo co se můžeme dočíst ohledně Rusů, by v případě jiného národa bylo již zřejmě trestným činem. I samotná mohutná veřejná podpora Ukrajině a Ukrajincům vychází z této pěstované, kultivované a podporované nenávisti – Ukrajinci nejsou zajímaví pro svoji kulturu či jiné hodnoty, ale proto, že bojují proti Rusům. Pokud by proti Rusům bojovat přestali, zájem o ně by prudce poklesl. (..)

(..) Tedy jinými slovy: kdyby nedošlo ke kyjevskému převratu v roce 2014, nebyl by nikdy připojen Krym, kdyby Ukrajina dodržovala minské dohody, nebyly by anektovány její východní oblasti, a kdyby Michail Saakašvili nedal pokyn k nočnímu bombardování Cchinvali v srpnu 2008, neobsadilo by Rusko Abcházii a Jižní Osetii. Domnívám se, že ruská politická elita chce, aby Rusko bylo plně suverénní velmocí na světové scéně, a proto si bude i ostrými lokty prosazovat své zájmy, ale nemá žádné expanzivní ambice vůči střední Evropě. (..)

(..) Myslím si, že na ruské straně není nějaká zvláštní nenávist vůči Ukrajincům. Budoucnost bude záviset na ukrajinském postoji – zda ve společnosti převládne nenávist vůči Rusům jako národu a Rusku jako zemi, nebo zda vina padne v očích Ukrajinců především na politické elity, případně na šovinistické skupiny, které nenávist vůči Rusům rozvíjejí systematicky a v děsivé šíři a které jsou nepochybně jedním z viníků ukrajinské krize, občanské války na východě země a následné rusko-ukrajinské války.

Jistí si můžeme být asi jen tím, že pokud bude Ukrajina i po válce pod politickým vlivem západních mocenských center, bude v ní propagována nesmiřitelná nenávist vůči všemu ruskému – neboť právě to bylo pravděpodobně cílem západního působení v této zemi: vytvořit Rusku nesmiřitelného nepřítele v jeho bezprostředním sousedství. (..)

(..) Hlavním problémem Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu nebylo Rusko, ale právě vytvoření mafiánsko-oligarchického systému, který privatizoval celou zemi do jakýchsi „údělných knížectví“, obohatil mafiánské bosse a oligarchy, ale uvrhl do bídy zemi, která díky svému potenciálu mohla být jednou z nejblahobytnějších v Evropě. (..)

(..) Ukrajina se vždy profilovala jako unitární stát s tím, že jistou autonomii měl Krym, ovšem i tu se snažila kyjevská vláda od roku 1995 postupně omezovat. Právě proto, že ukrajinská státní tradice byla tak krátká a ukrajinské území bylo složeno z různorodých oblastí, vypadalo centralistické řešení jako jediná cesta k vytvoření nějaké jednotné ukrajinské identity, která by se týkala západu země stejně jako východu.

K tomu ovšem nedošlo: část východu a Krym tíhly přirozeně k Rusku, na západě se zase rodila pod vlivem navrátilců z emigrace šovinistická radikální hnutí, která ukrajinství povyšovala na ideologii, v níž je povinná nenávist vůči Rusům, Polákům a Židům. Navíc slabost ukrajinského státu vytvoření společné a jednotné identity příliš nepomáhala. (..)

Publicistka a někdejší europarlamentní asistentka Lucie Sulovská v minulých dnech čelila kritice nejen kvůli své cestě za soukromým účelem do Ruska, ale i za to, že provozuje o Rusku podcast Kaviárové tousty, ve kterém představuje osobnosti ruské politické scény a jejich názory, což je podle některých propagace „nepřítele“. Zajímalo by mě, zda jako badatel v oboru slavistiky máte podobné zkušenosti, že na vás někteří lidé koukají v posledních třech letech podezíravě jen proto, že se akademicky věnujete Rusku, sledujete tamní dění a zabýváte se analyticky názory a pohledy tamních politiků?

(..) Myslím, že slečna Sulovská udělala to nejlepší, co mohla – místo teoretizování se seznámila s Ruskem přímo a bezprostředně. Jakékoliv útoky svědčí o jediném – o nízkosti, hlouposti či ideologické zaslepenosti.

Co se týče podezíravosti: není to otázka posledních tří let. Rusistika, příp. slavistika jsou pro mnohé podivnými či podezřelými vědami po celé polistopadové období – a podle toho vypadá i stav těchto oborů u nás. Setkal jsem se i s tím, že pohrdání slavistikou vedlo k jejímu zpochybňování jako plnohodnotného vědeckého oboru – takový přístup nakonec vede k tomu, že se pak slavistická pracoviště ruší, všelijak spojují, slévají a nakonec zanikají. (..)

(..) Tato ignorance a podezíravé opovržení pak řadu rusistů a slavistů vedly k tomu, že se ve snaze udržet přinejmenším v akademickém a intelektuálním prostředí ve „slušné společnosti“ začali stylizovat do těch, kteří vůči Rusku (případně vůči Balkánu, slovanství apod.) zastávají ty „správné“ společenské a politické postoje, nenávidí Putina, milují ruskou opozici, studují Rusko jako svého nepřítele, protestují proti potlačování lidských práv, zajímají se jen o jakési undergroundové bizarnosti v ruské kultuře atd. (..)

(..) Ale některým tato strategie vyšla a dnes jsou považováni za ty tzv. experty, které má rádo akademické prostředí i média. (..)

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Docent-Tera-Odpor-k-Rusku-se-u-nas-pestuje-35-let-Opakovani-spravnych-nazoru-vam-otevira-dvere-777253