Interpelace

Poslanec Jakob obvinil vládnoucí koalici, že svolala mimořádnou schůzi Sněmovny na čtvrtek (29.1. 2026) proto, aby nemohlo dojít na interpelace. V dlouhém projevu líčil, jak jsou důležité pro demokraticku kontrolu vlády a Babišova vláda je znemožnila při první příležitost. Místopředseda Sněmovny, Patrik Nacher, reagoval upozorněním, že Fialova vláda jich zrušila skoro polovinu. Mohl zmínit i to, že uskutečněná polovina byla většinou paralyzována neúčastí interpelovaných ministrů. Mnohé z nich jsem sledoval a došel jsem k závěru, že nikdy nevedly k naplnění Jakobova kázání o jejich demokratické funkci. Sněmovní vysílání většinou ukázala nezájem ministrů a tak sálem často zněla věta: "Nepřítomný ministr odpoví na interpelaci písemně do 30 dnů." Pokud ministr odpovídal, zdůraznil, že vláda dělá všechno dobře, takže není co řešit. S odpovědí bylo možné vyslovit nesouhlas a tím to skončilo.

Jako občan jsem nezaregisroval, že by se interpelace kdy staly předmětem zájmu veřejnoprávních medií, která by vyprovokovala reakci veřejnosti a v ideálním případě posun k řešení problému.

Když jsem žil v Kanadě, sledoval jsem interpelace ve Federálním parlamentu. Říkalo se ji Question Period (čas na otázky). Jednací síň byla vždy zaplněna do posledního místa, protože pro politiky to byla příležitost ukázat se voličům v tom nejlepším světle. Bylo běžné, že premiér přehrál otázku na příslušného ministra, s tím, že ji odpoví zasvěceněji. Speaker (po našem předseda Sněmovhy) musí po svém zvolení opustit původní politickou stranu. Jako nestraník má obrovskou autoritu. Může poslance vyzvat, aby se omluvil, pokud použije neparlamentní jazyk. Když omluvu odmítne, je pro zbytek dne vyloučen z jednání. V Čeští předsedové žádnou autoritu nemají a tak připustí šaškárny a obviňování, kterých se dopouštějí současní opoziční poslanci.