Když kočka není jenom kočka

Stalo se, že se mi utopil kocourek. Možná si řeknete „no a co, vždyť je to jenom kočka“. Ale tohle neplatí pokaždé. Tenhle měl svůj příběh. Osobní příběh. Příběh s osobní vazbou.

Byly mu tři týdny, když jsem objevil, kam si jej máma-kočka ukryla. A od toho dne se o něj přestala starat. Kotě ve stáří tří týdnů už je kotě se všemi vyvinutými smysly a umí se podívat tak, že vás ani nenapadne, že byste ho snad chtěli zabít.

A protože jsem tehdy pracoval velkou část pracovní doby z domova, bylo na mně, abych každé tři hodiny došel do jeho pelíšku, přinesl si jej domů a nakrmil. Shodou okolností se tehdy dalo i v Kauflandu sehnat mléko pro koťata i mléko pro štěňata. To štěněcí bylo levnější, takže jsme kupovali to. A každé tři hodiny jsem musel vzít injekční stříkačku, samozřejmě bez jehly, a pomaličku celou náplň pomaličku vpravit do kotěcího bříška. Asi měsíc jsem dělal kočičí mámu. Pak už nastala doba, kdy začal jíst i kočičí konzervy, a nakonec se dostal do fáze plně začleněného kočičího tvora. Kromě jeho mámy měl ještě dva sourozence, dvě sestřičky. Jedna dvouletá, druhá o několik měsíců starší.

U nás mají kočky volný pohyb v bytě i po zahradě, případně i po okolí. A v noci si vždy nacházejí nějaké pro ně vhodné místo pod střechou. Tenhle kocourek se rychle naučil spát se mnou v posteli. A protože mu chybělo to mateřské mazlení, cumlal si chloupky na tlapičce. Jako mámin struk.

Nějakou dobu takhle spal u mne, pak najednou přestal. To bylo v době, kdy obě jeho sestřičky nešťastným způsobem zahynuly. Jedna se něčím otrávila, druhá se utopila v rybníku za plotem. A nahradil je další kocourek. A ten se také načas nastěhoval ke mně do postele.

Jenže běžel čas a opět došlo k výměně a můj Mikeš se vrátil. Kromě toho měl další zálibu a to, že mi sedal na klíně, když jsme pili kávu. V poslední době se dopracoval i do fáze, že ke mně chodil jak k televizi, tak k počítači.

Kočičí tulení je opravdová slast pro toho, kdo má kočky rád jako domácí mazlíčky.

Celé tohle soužití trvalo skoro osmnáct roků. Až včera najednou nikdo nepřišel. A nespal ani na žádném jiném místě, miloval totiž moji židli u jídelního stolu. Došlo mi, že asi přišel „jeho čas“ a kocour odešel někam do houští, aby tam v klidu zemřel. Jenže v poledne jsem si všiml záhadného tvaru na hladině rybníka. Ano, byl to on.

Takže jsem jej vylovil, vykopal hrobeček a uložil ho do něj. Osmnáct roků je dlouhá doba. A celou tu dobu to byl můj osobní miláček. Ostatně nahradil jsem mu mámu. Jen jsem ho nenaučil některé kočičí dovednosti, takže nikdy nepřinesl žádnou myšku. Ale nosil mi radost.

Máme doma ještě další tři kocourky, ale žádný z nich už nebude takový miláček, jako tenhle Mikeš.

No, musel jsem se z toho smutku nějak vypsat a tím vlastně i vyzpovídat.

Tak ať je mu v tom kočičím nebi dobře.