Když kráva tak watusi

Tak se musím pochlubit krásným úlovkem. Ačkoli to v neděli ráno nevypadalo, bylo sice krásně, ale i „krásných“ mínus dvanáct stupňů, tak odpoledne jsme se byli podívat v Horažďovicích v Přírodovědné stanici. Celkem nic moc jsme od toho neočekávali, pár domácích zvířat a co jiného, ale byli jsme příjemně překvapeni. První nás přivítal poník. Dostal se tam docela náhodou. Původně utekl z jednoho učiliště, pak se další komplikovanou cestou dostal sem a je zde jako v depozitu. Akorát že už to je asi deset roků a původní majitel snad už zapomněl, že ho tu má.

Hned vedle je výběh, kde je několik druhů ovcí. Tolik, že si ani nepamatuju, co jsou všechny zač. Jediná, na kterou si vzpomenu, je maďarka se zvláštními kroucenými růžky. A součástí ovčího stáda je poněkud podivná, ale vznešená a milá kráva. Je to africký druh skotu a jmenuje se watusi. Vyznačuje se obrovskými rohy a obrovskou přítulností. Tedy ta místní. Nevím, jestli by ve volné přírodě byla taky takhle přítulná. Jediným nebezpečím jsou právě ty její rohy. Ne že by chtěla někomu ubližovat, ale při neopatrném přiblížení by mohla nechtěně některým rohem udeřit.

Dalšími obyvateli je drůbež. Několik kachen, hus i slepic. Dokonce jsem tam poprvé viděl kachnu běžce. Dlouhý krk a štíhlé tělo, asi aby aerodynamický odpor byl co nejmenší. Jedna z nich dokonce měla nějako podivně zkroucený krk. Prý se špatně vylíhla, byla už ve vajíčku trochu pokroucená. Ale viditelně jí to problémy nečinilo.

Místní králíkárna je opět zajímavou sbírkou. Kromě jiných tam mají i králíky zaječí. To jsou ti, kteří mají zbarvení jako zajíc, a tak se nejvíce využívají pro Králičí hop čili sport pro králíky. To už jsem viděl, je to docela zajímavé. Někteří králíci mají zajímavý životní příběh. Například ten, že se po Vánocích a po vysvědčení nejčastěji objevují jako dary pro stanici. I když se také stalo, že jednoho dne sem někdo přinesl králíčka, kterého dostal jako dar, ale hned druhý den si pro něj zase přišel, protože mu najednou chyběl.

Je tam prapodivné prase. Tedy vepř. Pochopitelně že to není žádný místní, nějak si nevzpomenu jeho původ, ale vím, že miluje drbání. A taky má pod krkem zvláštní výrůstky, které patrně v přírodě mají působit na bachyně jeho druhu.

Vedle jeho přístřešku na nás nekoukal výr velký. Asi byl po snídani, protože pod jeho stromem byl zbytek kůže z uhynulého králíka. Bylo nám řečeno, že tímhle způsobem mohou uhynulé tvorečky snadno likvidovat.

Pak jsme šli do tepla. Jedna místnost, ale těch různých tvorů…

Možná znáte pakobylky. To jsou takové ty různé pokřivené větvičky, které se ovšem hýbou nikoli podle větru, ale podle potřeby. Nevím, jestli jsou zvyklé nebo líné, ale nechaly se klidně vzít na ruku. Vedle toho krásná činčila. Ta je zajímavá tím, že má tak hustou srst, že se skrz ni nedostane žádný parazit. Z jejich vlasového váčku prý vyrůstá až osmdesát chlupů. Co by za to mnozí z nás dali, kdyby nám z toho váčku vyrůstaly aspoň dva vlasy.

Dalším tvorem je agama. Přiznám se, že jsem o její velikosti měl jinou představu. Ve skutečnosti je to docela malá ještěrka. Tedy o něco větší než to běžná, ale zase ne tak moc. Zato jiná ještěrka, příbuzná našeho slepýše, je poněkud větší. Zapomněl jsem dodat, že spolu s námi tam byl ještě jeden mladý pár s malým klučinou. A toho zajímalo, kolik taková hadí ještěrka, jmenuje se to blavor, měří. A tady jsem zazářil. Nosím totiž běžně v kapse svinovací metr. Takže jsem ho vytáhl, blavora jsme natáhli a změřili, že má skoro devadesát centimetrů. V teráriu mají tři kousky, dva jsme měli možnost si vzít do ruky a pohladit. A pomazlit se s ním. A tady moje Bavorovna ukázala svou statečnost. Ačkoli hady nesnáší a případné naším kocourkem ulovené slepýše musím vyhazovat já, tady se překonala a tohoto „hada“ si pohladila. Bez dalších psychických následků.

Bylo toho na jednu místnost víc než dost, podivní brouci – švábi z Madagaskaru, kteří jsou větší než lidský palec a syčí. Podle toho mají i jméno. Morčata, krajta, užovky. Je tam užovka červená a užovka černá. Ta prý bývala také přítulné, ale od okamžiku, kdy si ji jedna návštěvnice vyfotila foťákem s bleskem, změnila se a je naopak velice nepřátelská. Asi ten blesk do užovčích očí nebylo to pravé.

Takže byli jsme velice rádi, že jsme se překonali a i když nebylo nejtepleji, na tuhle prohlídku jsme šli.