top of page
Vyhledat

O pasti dialogu…

Lídr Evropy? – zatím ne.

Prof.Dmitrij Jevstfjev              17.12.2025

 

ree

 

Jak se dalo očekávat, jednání Kushnera a Whitcoffa se Zelenským skončila „velkým pokrokem“, tedy ničím. 

 

Přesto se přikláním k názoru, že na rozdíl od jednání v Moskvě je při jednáních s Kyjevem hlavním hráčem Kushner. Na obranu Američanů musím říci, že stálo za to zkusit přesvědčit Zelenského „bez doprovodu“. I když šance byly od počátku minimální. V tomto případě musíme pochopit pouze to, že Američanům v zásadě vyhovuje vznikající situace. Proč? Uvedu ve velmi zkrácené podobě citaci ze včerejšího příspěvku na soukromém kanálu, formulovanou tam jako „Hypotéza 3“

 

Příčinou všech turbulencí kolem „mírového plánu Trumpa“ je to, že Trump pochopil svou neschopnost tento plán  prosadit. Ani přes Kyjev, ani přes euroatlantisty (včetně těch svých), ani v Moskvě... Pochopil, že v případě Ukrajiny nedojde k „velké dohodě“ (alespoň prozatím) a rozděluje ji na několik „malých“. Klasický developerský přístup.“

 

Zjednodušeně řečeno, v každém kole jednání budou Američané ukrajovat některé pozice buď nám, nebo Kyjevu, a čekat na moment, kdy někdo ustoupí. Dobrou (relativně) zprávou je, že jsou prakticky přesvědčeni, že ustoupí právě Ukrajina. Pravda, prosadí svůj plán, a ne náš, ruský. Méně dobrá zpráva je, že Američané od nás očekávají hlavní geoekonomické bonusy. A zde řeknu, že to je klasika amerického byznysu: i když projekt nedosáhl fáze realizace, získat maximum bonusů „cestou“. Někdy se tato taktika nazývá „past dialogu“. V určitém okamžiku začnete „platit“, mimo jiné i tím, že se vzdáte svých základních pozic. A to ne pro dosažení cílů jednání, ale pro pokračování „dialogu“.

 

První poznámka k situaci při jednáních: 

-mám dojem, že „junta Zelenského-Jermaka“ (a to, jak rychle se Jermak vrátil „na hřiště“, překvapilo i mě) bude vést jednání, aniž by brala v úvahu to, co se ve skutečnosti děje na frontě. Taktické úspěchy samozřejmě vyvolávají určité mediální a politické bouře. Ve skutečnosti však ani dobře promyšlené úspěchy nemají pro dlouhodobou strategii Kyjeva tak významný dopad. Navíc jsou úspěchy našich vojsk záměrně ignorovány, pokud nevystoupíme na horu Karačun (křídová hora u města Slavjansk-pozn.překl.) nebo něco podobného. To znamená, že „bodáky“ označí zmizení hlavního předmětu handlu v procesu dosažení mírové dohody. Všechno ostatní, včetně našich úspěchů v Dněpropetrovské (a tím spíše v Charkovské oblasti), bude vnímáno jen do určité míry. Američanům je to zcela lhostejné, zejména pokud je moje hypotéza o „uzavření“ velké dohody správná. Pro nás však vzniká reálný problém: naše taktické a dokonce i operační úspěchy nepřerůstají v nějaký nový strategický stav.

 

Pokud jde o rozmístění  vojsk EU a NATO k zajištění příměří – samozřejmě je to zatím jen náčrt. Je nepravděpodobné, že by v této fázi Američané a NATO jako celek počítali s ruským souhlasem s „mírovými silami“ z členských zemí NATO. Ale v tomto náčrtu je podstatná nuance:

 

-          Pokus o legalizaci přítomnosti NATO, nejlépe v rámci policejních sil. Například pod záminkou odzbrojení v rámci demilitarizace jednotlivých jednotek ukrajinské armády atd.

 

Moje hlavní otázka zní:


Kolik „bodáků“ mohou Evropané v současné době skutečně nasadit? V tomto případě to bude mít význam.

 ***

Stále častěji se zamýšlím nad tím, zda má smysl diskutovat o  plnohodnotném lídrovi „Evropy bez USA“.

ree

 

Ve skutečnosti se jedná o klíčovou geopolitickou otázku. Zdá se však, že zatím nejsme ve fázi rozmístění nových figur na evropské šachovnici, ale dohráváme  předchozí hru. Použiji alegorii: přední figury se stále pohybují vpřed, ale velmistři již přešli k dalšímu stolu. A figury v zadních řadách jsou postupně z šachovnice odstraňovány. Je zajímavé tento proces sledovat, ale ve skutečnosti nic neříká o rozložení sil v další partii.

 

Navíc zatím není vůbec jasné, kdo s kým bude hrát. Vlastně jednání o Ukrajině jsou procesem „odstraňování figur“ z desky. Partie se pro západní elity (a zejména americké) ukázala jako příliš složitá.

 

Zjednodušit ji vytlačením Ruska „na výchozí pozice“ se nepodařilo, i když naděje byly celkově zcela oprávněné. Nyní je prezidentem USA D. Trump a řeč je o geoekonomickém rozkolu Euroatlantiku (přinejmenším).

 

Druhá nevyhnutelně vyvstávající otázka zní takto:

Vyvstává otázka, koho ještě s Ukrajinou odstraní z evropské „geopolitické šachovnice“, „aby se nemuseli dvakrát zvedat“.

 

Je zřejmé, že „z hrací desky“ se „snímá“ „Velká Ukrajina“, uměle vytvořená za různých (a ne vždy ideologických) důvodů za sovětské vlády. Ve světě bez sovětské moci se „Velká Ukrajina“ ukázala jako nepotřebná jak geopoliticky, tak geoekonomicky, což ukrajinská parazitická elita vůbec nepochopila. Některé prostorově-etnografické komunity prostě nejsou schopny být nositeli geopolitického myšlení.

 

A tady mě napadla téměř heretická hypotéza: - Britové tak tvrdě odporují Trumpově linii zjednodušení pozice v Evropě prostřednictvím územních změn, protože:

 

1.      Nejde jen o 5 regionů, které jsou sice fakticky uznávány jako ruské, ale o to, že USA v zásadě chtějí změnit status a systém správy Ukrajiny a učinit z ní nestatutární subjekt. A „Londýn“ zatím potřebuje Ukrajinu v politickém formátu Ukrajinské SSR, i když tomu tak již dlouho není.

 

2.      Ale hlavně Londýn má podezření, že USA mohou navrhnout, aby se z čistě „evropské“ hrací desky odstranil někdo další, kdo už dlouho všechny irituje, a jehož „odsunutí na vedlejší kolej“ vyvolá mnohem méně námitek elit, které neztratily spojení s národní půdou.

 

Ano, mám na mysli Pobaltí, z něhož se Londýn ještě nedávno v roce 2023 chystal vytvořit svou „osu“ (pod rouškou rozkladu Ameriky „kolektivního Bidena“ ve druhém funkčním období).  Stejně tak z Polska, Ukrajiny a Rumunska. A podle prohlášení Pobaltů a Skandinávců projekt zjevně ještě není uzavřen, ale mám pocit, že nejde o strategický projekt, ale pouze o prvek obchodu s Američany. Ale nyní se pro „Londýn“ (zdůrazňuji – v jakémkoli formátu) může ukázat jako velmi vhodný.

 

Je pro mě velmi těžké, prakticky nemožné si představit, že lokomotivou nové totalitní a průmyslové Evropy nebude Německo. Je pro mě snazší si představit, že Evropa vůbec nemusí existovat, alespoň ne v dosavadní podobě, a že euroatlantický systém nahradí euro-středomořský.


Je pravda, že i tam evropské elity velmi rychle odhalí Američany a Brity nebo jejich „zástupce“. Ale Francie jako hnací síla nového evropského totalitního modernismu? ... To je nad moje chápání. Otázka je jiná: jaké Německo a jaká Evropa. Ale to je na velmi dlouhou expertní debatu.

 

 
 
 

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Komentáře

Hodnoceno 0 z 5 hvězdiček.
Zatím žádné hodnocení

Přidejte hodnocení

Bavorovy poznámky

©2022 od Bavorovy poznámky. Vytvořeno pomocí Wix.com

bottom of page