Když vás kočka zaskočí

Už jsem tu popisoval zkušenosti se dvěma kocoury. Dobrou i špatnou. Teď tu mám další případ. Horror s dobrým koncem. Ale jak to vlastně vzniklo? Dlouhou dobu byl mým snem kocour plemene mainská mývalí. Ještě víc jsem toužil po norské lesní kočce, ale její dostupnost tady u Otavy je dost komplikovaná. Nejbližší chovatelé jsou na Moravě, a to je přece jen trochu z ruky. Takže jsem slevil a bylo mi vyhověno. Říkal jsem si, že taková velká kočka je vlastně domácí lenoch, a i když naši kocouři mají volný pohyb, vycházeje ze zkušenosti s o rok starším kocourkem, který je po matce briťák a po otci mývalák, a jeho pohyb po zahradě je velice omezený, spíše se nachází v místech, kde může v poklidu spát, očekával jsem totéž od kocourka, který je čistý mývalák. Tedy že bude polehávat doma a nebude se nikde moc potulovat. A právě v tomhle mi zaskočil. Toulá se po svém revíru, který je opravdu rozsáhlý. Takže jsem si musel pořídit sledovací obojek. Je to dobrá věc, jen mi vadí výdrž baterie. V současnosti tak půl druhého dne a kocourka musím zavřít v jeho separaci, obojek sundat a na něm umístěný tracker dobít.  

Jenže někdy je i tohle k ničemu, když…

Je jeho zvykem vždy celou noc prospat někde na křesle. Jenže jednoho dne či spíše noci, se kocourek ani v noci neobjevil. A celý den nebyl k nalezení, protože navigace hlásila, že není signál GPS. Původně jsem podezíral výrobce, který během noci aktualizoval program, že tahle změna ten signál nějak poškodila. Takže nebylo možné kocourka vysledovat. Jediný údaj, který mi zbyl, byla jeho poloha pozdě večer. Někde u sousedů. Sousedi je rekreační chalupa, naštěstí jedna z návštěvnic této chalupy bydlí nedaleko, a navíc máme na sebe telefonní čísla ještě z dob, kdy jsem od ní něco kupoval. Takže jsem jí zavolal, že bych se potřeboval podívat k nim na zahradu, jestli tak ten kluk někam nezapadl a nemůže se vyhrabat. Mezitím se dokonale vybila baterie trackeru, takž ani případné vyhledávání přes Bluetooth bylo nemožné.

Mezi tím jsem už stačil vyhlásit pátrání.

Sousedka přijela, prošli jsme dvůr a všechna jeho zákoutí, jenže kocour nikde. Pak náhodou právě ona zvedla hlavu a podívala se do okna, které je ve výši patra. A tam za tím oknem na nás koukal ten kocourek. Bylo to hlavně jeho štěstí, protože na tu chalupu delší dobu nikdo moc nejezdí, takže hrozilo, že tam umře hladem.

Jenže teď byla záhada, jak se vlastně mohl dostat dovnitř. Okna zavřená, dveře zavřené, střecha vysoko…

Na severní straně soklu je malý nenápadný, snad původně větrací otvor. Ten patrně vede do koupelny. Takže jediná možná přístupová cesta je tam.

Pátrání bylo zrušeno. A od té doby skoro půlka vsi ví, že tenhle tulák patří nám.

A poučení? Pro kocoura asi žádné, ale pro všechny milovníky koček. Nepořizujte se kocoura mainské mývalí, pokud jej nebudete chovat jen doma. Aby vás ta kočka nezaskočila jako mne.