(Ne)dostupné bydlení

Máme-li řešit problém, musíme vycházet z jeho definice a pak zvažovat cesty jak z bryndy ven. 

Dostupné bydlení je, když … má každý občan právo na střechu nad hlavou. 

Protože je nebezpečné domnívat se cokoli, omezím svůj pohled na minulost konstatováním, že se tehdy podařilo bytový problém z větší části, ne-li úplně vyřešit. Režim tehdy vyhnal  lidi z jejich milovaných domečků do králikáren první kategorie. To byl případ „Kolonky“ zadupané do země sídlištěm Novodvorská. Znárodňovaly se domy, dělily velké byty na dva, tedy hrůzovláda.

Dnes už jsme dál. Na téma dostupnosti bydlení se veřejnoprávně producírovali Hřib a Richterová. Kde prý je Babišův slib, že hypotéky budou dostupnější. A kde je dostupné bydlení. Těm ťululumům zatím nikdo neřekl, že máme ČNB, která nezávisle na čemkoli zvýšila základní úrokovou míru o čtvrt procenta. To si snad banky mají utrhovat od úst? 

Vedle dostupnosti je ve hře udržitelnost bydlení. Tu za doby hrůzovlády udržovaly smlouvy o používání (obecních) bytů na dobu neurčitou, které se dědily a dokonce převáděly i , jak se dnes říká na partnery, pokud soužití na psí knížku prokazatelně trvalo alespoň pět let.

To jsou všechno loňské sněhy. Obecní byty v podstatě zmizely, nájmy pronajímaných bytů stouply od Sametu 50-100x a k tomu i cena energií a různých poplatků.

Mohu „odtajnit,“ že je mi nájem na byt 1+1 stoupl v roce 2023 o 6500/měsíc. Z toho polovina na ústřední topení, které nemohu vypnout a druhá domovní správě. Když štědře přeženu zvýšení svého důchodu, jako by činilo 2000/měsíčně za celou dobu, stojí mě bydlení o 54000 korun ročně víc. Do začátku roku 2026 jsem tedy v minusu 172000 korun.

Anonymizovat mohu případ vysokoškolačky bydlící v malém bytě 2+1. Dům byl restituován a ona ze známosti bydlí za nějakých 10k plus energie měsíčně. Kdyby si chtěla najít něco menšího, třeba garsonku, platila by nejméně 12k a těžko dostala smlouvu na dobu neurčitou. Po ovdovění musí potupně žádat a příspěvek na bydlení.

Mohu anonymizovat příběh částečně invalidního člověka, kterého se snažím podporovat. V době, kdy jsme se setkali měl smlouvu na dobu neurčitou na pokoj v jakémsi komplexu. Pak se změnil management a ten nový zjistil, že je výhodnější pronajímat pokoj na jednu noc a toho člověka vyštvali.

Pak přišla garsonka. Smlouva na rok, dva nájem a kauce předem. Majitel neměl důvod ke stížnostem, ale smlouvu neprodloužil.

S následující garsonkou to bylo složitější: Před domem stálo honosné AUDI a vedle makléřovo BMW.  Dva nájmy, kauce a všimné pro makléře, tedy 50k předem. Ten člověk neměl na další pronajímání energii a přemístil se do starého bydlíku. Po několika letech teď žije v polorozpadlé chatě někde u Řevnic. 

Během té doby jsem požádal o pomoc řadu politiků. Přesněji řečeno hledal jsem, kdo by se o toho člověka postaral, kdyby mě z toho všeho klepla Pepka.

U tehdejší starostky městské části jsem skoro uspěl. Laskavě mě přijala, byty pro potřebné mají, třeba i s pejskem a poslala mě za příslušnou ředitelkou odboru. Ta mi řekla: „Vona paní starostka vo tom ví hovno, to by ten člověk musel v našem obvodu bydlet tři roky." A vypadl jsem.

Pak jsem se obrátil na tehdejší starostku Prahy 2 Černochovou, pozdější ministryni obrany. Také přislíbila pomoc, ale pak včas zjistila, že to nejde, protože: „Ten člověk není náš.“

Taky jsem napsal Pirátce Richterové. Ta se ozvala obratem. A že prý jde večer na nějakou schůzi, kde se takové věci řeší, abych jí okamžitě sdělil podrobnosti, aby je tam mohla přednést. To jsem učinil a už se neozvala.

Tyhle tři absolutní žvanící nuly jsem si připomněl, když jsem četl, že NY ročně věnuje asi 80 mega USD péči o tamní bezdomovce. To vypadalo skvěle, tedy až do závěrečného vysvětlení, že houmlesáci z toho nedostanou ani cent. Tolik totiž stojí organizování pomoci.

Dodám ještě, že při jednom přesunu zabavili tomu člověku doprovodného psa. Nějaku dobu trvalo než byl úřad ochoten psa vydat. Podmínkou bylo, že ten člověk zaplatí náklady, které se výší podobaly pobytu ve psím hotelu, kam jdou mazlíčkové, když páníčkové jedou na dovolenou. Nakonec se to nějak srovnalo. 

To se stalo těsně před tím, než jsem se obrátil na Babišovu nadaci. Tam byli velice ochotní, jenže ten “můj“ člověk si již vyvinul silnou sociofobii a když byl kontaktován, mylně se domníval, že jde o 

fintu, která ho má připravit o jeho psa.

Zmínil jsem ty příběhy protože naznačují, že politici nejsou schopni vyřešit žádný problém. Podívejte se na kterékoli jednání Sněmovny, kde si předsedající netroufnou zakročit proti buranskému chování poslanců. Proto se ke slovu dostávají (všeho)schopní generálové, kteří mají v hlavách vítěžné bitvy a kořist.

Piráti žvaní o dostupném bydlení. Umožňují jim to servilní veřejnoprávní media, která se netroufnou ptát: „A jak to přesně uděláte?“ a trvat na odpovědi.