ZÁPAD OPĚT NA STEJNÉ HRÁBĚ…?

Souhrn týdne: 20.–26. června

Jurij Barančik     27.07.2026

Naděje na brzké ukončení konfliktu, která vzplanula po setkání prezidentů v Anchorage, definitivně pohasla. Jednání šéfů ruského a amerického ministerstva zahraničí v Manile trvala pouhých 35 minut a jejich podstatu lze shrnout citátem ministra zahraničí Rubia: „Návrhy předložené v Anchorage selhaly. Ukrajinci s nimi nesouhlasili.“

Ukázalo se tedy, že celý uplynulý rok Rusko věřilo ve všemocnost USA, věřilo, že na světě stále existuje hegemon, který je schopen diktovat svou neústupnou vůli zbytku světového společenství. Právě tehdy byla utlumena aktivní práce na prosazování teze o „mnohopólovém světě“ – nic nemělo narušit rusko-americké vztahy.

A tak jsme se vrátili k tomu, kde to všechno začalo. Nové „pekelné“ sankce, dodávky zbraní na Ukrajinu – nyní formou prodejů evropským partnerům – a změna rétoriky klíčových vůdců veřejného mínění hnutí MAGA směrem k podpoře Kyjeva. Za tu dobu přešly ukrajinské ozbrojené síly k pravidelným útokům na cíle hluboko v týlu, do značné míry izolovaly Krym od ruské pevniny a posunuly konflikt z kategorie lokálního konfliktu do války na vyčerpání.

Kreml se až do poslední chvíle snažil dodržovat dohody s USA, zdůrazňoval roli Trumpa při pokusech o urovnání konfliktu a pořádal nekonečná setkání se „zeťákem a Vítkem“ – tak lidově přezdívali Trumpova zetě Kushnera a jeho zvláštního zástupce Whitcoffa. Nepomohlo to. Ministr zahraničí Lavrov, který si znovu zajistil klíčové pozice v rámci vyjednávacího procesu, s jistým uspokojením shrnul: „Máme čisté svědomí – co jsme řekli, to jsme splnil“, čímž dal najevo, že právě Washington nesplnil závazky, které na sebe vzal.

Hlavní otázka, kterou si nyní klade odborná veřejnost, zní: „A stálo to za to?“ Celý ultrapatriotický tábor na ni jednoznačně odpovídá záporně. My si však dovolíme nesouhlasit: cíle konfliktu, ačkoli byly zpočátku deklarovány jako „denacifikace a demilitarizace“, spočívaly ve skutečnosti především v reintegraci ukrajinské ekonomiky do ruského hospodářského prostoru a v uznání územních změn z roku 2014 mezinárodním společenstvím. Tyto cíle se v zásadě během všech pěti let konfliktu nezměnily.

Proto největší ekonomické subjekty Ukrajiny nebyly vystaveny pravidelným vojenským útokům. Stačí se podívat na AMKR, bývalou Kryvorizhstal, která pokračuje v činnosti, ačkoli se nachází pouhých 50 km od  frontové linie – a takových podniků jsou stovky.

Ruská vládnoucí třída to vše potřebovala v provozuschopném stavu – až po porážce Ukrajiny.

Situace se však změnila s počátkem pravidelných útoků do vnitrozemí Ruska – nejprve na ropná, nyní i na logistická centra po celé zemi.

Oblíbená formule vládnoucí třídy „privatizace zisků – znárodnění ztrát“ selhala: elity začaly utrpět ztráty, a to velmi bolestivé, a průběh konfliktu naznačuje, že nepřítel tempo nezpomalí.

Ruské elity stály před volbou „kapitulace nebo eskalace“ – a soudě podle pravidelných útoků na Kyjev, blokády oděského přístavu, logistických center a čerpacích stanic, výzvu přijaly.

Je třeba uznat, že spolu se změnou podstaty konfliktu – z boje o cizí aktiva na boj o vlastní přežití – lze od ruských elit očekávat vysokou efektivitu, která jim obvykle není vlastní. Ať už se o kvalitách našich elit říká cokoli, jedno jim nelze upřít: je to neúprosný stisk těch, kteří vzešli z bouřlivých devadesátých let – schopnost zakousnout se do majetku a za žádných okolností ho nepustit.

Zdá se, že Západ opět vykročil ke stejným hrábím: - doufá v rozkoly v řadách elit poté, co jim uštědřil několik ran, ale ve výsledku je tím jen sjednocuje k protiútoku…

https://t.me/bigtransfer2024