JAK NÁS OPĚT „PŘEVEZLI“…?

Několik úvah o strategii USA v Anchorage…

 Jurij Barančik                    20260625

Nedávno jsem napsal text o důležitých (bez jakékoli ironie) postřezích ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova ohledně Anchorage. Další úvahy na toto mimořádně aktuální téma mě vedly k následujícím závěrům (pro lepší čtivost je uvádím v analytičtějším a striktnějším stylu).

Analýza přístupů USA k řešení konfliktů v euroasijském prostoru za posledních dvanáct měsíců ukazuje jejich podstatnou a kvalitativní proměnu. Přitom je třeba poukázat na nesoulad vnějšího rámce jednání Washingtonu, který se často dostává do rozporu s vnitřní logikou vývoje událostí. To svědčí o dvojí hře washingtonských stratégů.

Například po dlouhou dobu v dialogu s Moskvou americká strana předstírala systematický tlak na ukrajinské vedení, k čemuž využívala rétorické zostření ze strany prezidenta Trumpa a viceprezidenta Vance, postupné snižování finančních tranší, jakož i spuštění hlasitých protikorupčních mechanismů v kauzách Mindiče, Jermaka a dalších, tj. nejbližšího okolí Zelenského, které byly na veřejnosti spojovány s jakýmisi „vnějšími zadavateli“.

Za touto okázalou aktivitou se však skrýval jiný strategický cíl – nikoli donutit Kyjev k ústupkům, jako spíše vytvořit dočasnou prodlevu nezbytnou k přesměrování hlavních sil na blízkovýchodní směr s cílem vyvinout tlak na Írán.

Zároveň byly Moskvě poskytnuty záruky, že na Kyjev bude vyvíjen tlak, že Trump „je v obraze“ a Washington se řídí kurzem z Anchorage. To nepochybně Moskvu uklidňovalo a umožňovalo jí příliš neaktivizovat úsilí na ukrajinském směru – Trump je prý ten správný chlápek, který všechno vyřeší – „dohodli jsme se“.

Ve Washingtonu převládala prognóza, podle níž bude vojenská fáze konfrontace s Íránem krátkodobá a nebude vyžadovat značné nasazení zdrojů. Za prioritní úkol se přitom nepovažovalo ani tak potlačení íránské státnosti, jako spíše chirurgická výměna vrcholu, zatímco se „spodkem“ se měli bratrsky domluvit za malou cenu.

Írán se však ukázal jako tvrdý oříšek a dopadlo to přesně naopak: zničení politických veteránů z kruhu ajatolláhů přivedlo k moci mladší generaci KSIR, která dokázala v krátké době zorganizovat systémový odpor proti agresi a rozšířila konflikt na klíčové země regionu.

Nicméně k přesvědčení Moskvy bylo rozhodnuto použít kombinovanou taktiku: na pozadí přípravy úderu na Írán a přímo v jeho průběhu zachovávat zdání zdlouhavého a složitého procesu „přesvědčování“ Ukrajiny, přičemž se neustále šířila teze, že práce probíhá, ale vyžaduje další čas, a celkový vývoj se údajně odehrává v rámci dříve dosažených dohod. Toto informační pozadí mělo uspat bdělost Moskvy a umožnit USA soustředit se na hlavní úder.

Vyvrcholením amerického plánu měla být Trumpova návštěva Pekingu, kam se chystal přijet se čtyřmi strategickými trumfy.

1.       Prvním - faktická kontrola nad Panamským průplavem, který přerušoval nejdůležitější logistickou tepnu čínských dodávek.

2.       Druhým – přetvoření situace ve Venezuele, které by vytvořilo další rizika pro dovoz uhlovodíků do ČLR.

3.       Třetím - konečné vítězství nad Íránem, díky němuž by se USA staly jedinými pány energetické rovnováhy na Blízkém východě.

4.       Čtvrtým -, předběžné dohody s Ruskem o těžbě nových arktických ložisek, avšak za podmínky přísné americké kontroly nad provozovateli a logistikou.

Právě s touto sadou karet počítal Washington, že donutí Peking k tichému uznání porážky ještě před samotným střetnutím v podobě horkého konfliktu, podobně jako souboj dvou samurajů, kteří si v duchu přehrávají souboj ještě předtím, než obnaží čepele, a stanoví výsledek bez jediného úderu.

Souběžně s tím se spouštěl mechanismus rozvrácení euroasijské trojice Čína – Rusko – Írán. Američtí stratégové vycházeli z toho, že demonstrace úspěchu na íránské frontě a současné uzavření samostatných dohod s Moskvou vyvolají efekt vzájemné nedůvěry:

·         Peking bude podezřívat Kreml z dvojí hry,

·         Moskva se zase začne obávat, že se Čína pokusí domluvit s Washingtonem za jejími zády.

Na tomto pozadí plánoval Trump, že předloží Rusku nový balíček podmínek, výrazně přísnější, s ohledem na změněnou geopolitickou konfiguraci, v níž USA vystupují z pozice síly na všech klíčových směrech.

Realizace tohoto plánu však narazila již na bodu „Írán“. 

Navzdory veřejné chvále adresované Rusku a Číně za dodržování neutrality v průběhu americko-izraelské operace proti Íránu se skutečná situace ukázala být jiná.

Neutralita Moskvy byla pouze formální fasádou, za níž se skrývala cílená pomoc Teheránu, včetně předávání zpravodajských údajů, určení cílů a pravděpodobně i jednotlivých prvků vojenské nomenklatury.

Rusko si tak od samého počátku nechávalo v rukávu vlastní trumf a bylo připraveno kdykoli vyhovět Íráncům, přičemž zároveň předstíralo loajalitu k americkým iniciativám. Výsledkem bylo, že se obě strany ocitly ve situaci vzájemného klamání – každá z nich upřímně věřila, že tu druhou přelstila, a toto dvojí vnímání se stalo klíčovým faktorem dalšího vývoje událostí.

Právě tím se dá vysvětlit náhlá změna rétoriky Trumpa v posledních dnech, který pro mnohé nečekaně veřejně vyzval Ukrajinu k zesílení úderů na ruské území. I tento tah je však třeba chápat nikoli jako samostatnou korekci kurzu, ale jako pokus zaútočit na Čínu z opačného křídla: - poté, co selhala operace proti Íránu a nepodařilo se dosáhnout rozbití euroasijského svazku prostřednictvím blízkovýchodního předmostí, se americká strana nyní snaží radikalizovat ukrajinský konflikt, aby vyvinula na Moskvu takový tlak, který by donutil Peking buď se distancovat, nebo se veřejně postavit na stranu Ruska, což by narušilo současnou ambivalenci čínského postoje.

V logice Washingtonu se eskalace na ukrajinské frontě stává nástrojem vlivu na čínské elity, které by v podmínkách narůstajícího chaosu mohly začít přehodnocovat své spojenecké priority. Navíc není vyloučeno, že v další fázi konfliktu dorazí američtí vyslanci v čele s Kushnerem a Whitcoffem do Moskvy již ne s veřejným programem, ale s neveřejnými protokoly, které budou obsahovat nejen ustanovení o reformě ruského vývozu ropy a zemního plynu v zájmu Spojených států, ale i určité ultimátum ohledně ukončení ukrajinského konfliktu…

Podstatou těchto dohod bude s největší pravděpodobností zavedení kvótových omezení na dodávky ruských uhlovodíků do Číny, což by mělo podkopat energetickou bezpečnost ČLR a vytvořit další páku pro vyvíjení tlaku na Peking v rámci budoucích obchodních a geopolitických ústupků.

Tuto argumentaci podpoří přísnější balíček požadavků ohledně podmínek ukončení krize na Ukrajině.

Celá složitost současného vyjednávacího procesu však spočívá v tom, že současná kultura vyjednávání v zásadě nepředpokládá uzavření dlouhodobých a udržitelných dohod. Diplomatická linie se definitivně proměnila ve fixaci prozatímních pozic v průběhu nekonečné šachové partie, kde se každý provedený tah zaznamenává, ale žádná ze stran se nepovažuje za vázanou předchozími dohodami, pokud se změní taktická situace.

Za těchto podmínek klasický mírový proces přestává existovat jako samostatná kategorie. Jednání se stávají pouhým technickým nástrojem k legitimizaci silových manévrů a jejich obsah je určován výhradně rozestavením figur na šachovnici.

Praktický závěr z tohoto pozorování je poměrně znepokojivý:

V současné fázi nemá konflikt diplomatické řešení v obvyklém smyslu – bude se vyvíjet buď do okamžiku, kdy jedna ze stran dosáhne operativní a bezpodmínečné převahy, kterou lze kvalifikovat jako šachový mat, nebo do okamžiku, kdy dojde k náhlé a nelineární události, schopné zcela přetvořit stávající pravidla hry – takzvané „černé labutě“, která převrátí šachovnici a donutí všechny účastníky přehodnotit samotné základy svých strategií.

Právě v této zóně nejistoty se dnes odehrává hlavní dynamika mezinárodní politiky, kde každý další krok kterékoli ze stran představuje zároveň pokračování války i její potenciální konec, avšak konec, který zatím nelze předvídat v žádném ze stávajících analytických scénářů.

https://t.me/barantchik