Ještě ke „koalici ochotných“
- Pochybovač
- 29. 3.
- Minut čtení: 3
Prof. Dmitrij Jevstafjev 29.03.2025
Samozřejmě je správný názor, že podivný summit „koalice ochotných“, který se v jednu chvíli změnil v marginálně závaznou koalici „neochotných“, byl politicky a informačně zaměřen ani ne tak proti Moskvě, jako proti Trumpovi. Nabízí se však otázka: Proč Moskvu tímto způsobem chlácholit? Ve skutečnosti došlo k politickému zafixování připravenosti ne všech, ale řady evropských zemí, včetně těch největších, k přímé vojenské a silové konfrontaci s Moskvou, přesahující rámec NATO. A to v podobě, která nepředpokládá možnost „couvnutí“ bez vážných politických otřesů pro tyto země.
Rád bych upozornil, že do tohoto prohlášení se nevešli dva patentovaní rusofobové: Rutte (zde je to jasné - jde mu o NATO, nikoli o „koalici“ kdoví koho a proč) a Merz. Ten má představu „mírového oddechu“ pro posílení vojenskomobilizačních tendencí. Taková bezohlednost v konfrontaci s Moskvou dává smysl, jen pokud její iniciátoři očekávají, že se jim podaří relativně rychle (ještě před formálním koncem Trumpova mandátu) vrátit plnou podporu USA.
S některými respektovanými kolegy se budu přít o to, proč Kreml stanovil jako termín dalších „technických“ konzultací s Američany polovinu dubna. Ano, samozřejmě, tento „odklad“ nové schůzky vypadá jako signál Trumpovi, že pro další postup je třeba naplnit alespoň některé dříve uzavřené dohody. Na druhou stranu však Kreml pochopil Trumpovu taktiku postavit Rusko do „závazkové krize“ již v polovině února. A tehdy začal „zpomalovat“ tempo Trumpova „nátlaku“. A řečeno na rovinu, tato taktika byla úspěšná. Pokus o mediální manipulaci výsledků „prvních“ jednání v Rijádu způsobil velmi vážné škody na pověsti Trumpova týmu i Trumpa samotného. A to ani ne tak samotným faktem pokusu o manipulaci, ale plytkostí a malicherností této samotné manipulace. Právě nyní jsou však jednání s Američany nejen zbytečná, ale škodlivá ještě ze tří dalších důvodů:
1. Za prvé, Trumpův tým je na vrcholu rostoucího skandálu kolem korespondence na Messengeru, skandálu, který se zřejmě bude ještě nějakou dobu živit a stupňovat. A je zcela přirozené, že se americká administrativa bude snažit jednat z „pozice síly“, aby jej zvládla. Tedy snažit se vyvíjet na Rusko mediální nátlak, dávat najevo svou chladnokrevnost, aniž by si zcela uvědomovala, že takový nátlak v takto specifických dějinných okamžicích není „pro legraci“. Na pokusy o informační dominanci bez dostatečně dobrých důvodů se dlouho vzpomíná.
Je celkem logické, že si Moskva v komunikaci s takto dotěrným partnerem dává určitou pauzu, aby nezkalila mezinárodní atmosféru situační hrubostí Washingtonu. V polovině dubna bude skutečně jasné, zda se skandál s poslíčkem vyčerpal, nebo přerostl v něco dlouhodobého.
2. Za druhé, Trumpův tým musí nějak „strávit“ nové Putinovo prohlášení k Ukrajině. To elegantně vyvede USA z právní slepé uličky související s nelegitimitou a politickou degradací ukrajinského vládnoucího režimu „v místech“.
V Putinově projevu je nejdůležitějším tématem nemožnost dialogu s nacisty, kteří se ve skutečnosti stávají skutečnou mocí „v místech“. Každý může objektivně vidět, že skutečnou mocí v zemi, která ve zrychleném režimu nahrazuje všechny ostatní mocenské instituce, jsou TCC (verbířská organizace). Putin nabízí Američanům důstojné východisko ze situace, v níž se ocitli kvůli neschopnosti ovládat Zelenského.
3. Za třetí, rusko-americký dialog se nevyvíjí ve vakuu, ale ve velmi složitém a rychle se vyvíjejícím kontextu. Jeho hlavním faktorem vývoje je narůstající ostrost vnitřní krize ve Spojených státech a počínající personální změny v Rusku.
Hrotí se politická a bezpečnostní situace v řadě míst světa. Po opozičním starostovi Istanbulu byl nyní zatčen i jeho právník a jsou tam nepěkná obvinění ze spolupráce s cizí mocností. Prezident Erdogan zaujal tvrdý postoj k opozici a Západu svým vyjádřením:
„Rozčilují se a zuří, když jsou nazýváni 'služebníky Západu'. Rozčilují se a útočí na každého, kdo je nazve 'držiteli mandátu'. Ale jaký je rozdíl mezi tím, co říkáte vy, a Společností anglického přátelství?“.
Na svých účtech na sociálních sítích Erdogan také zpochybnil, zda tito politici mohou „hájit zájmy země tváří v tvář imperialistům“, a sám odpověděl záporně.
Diskuse o podobách imperialismu z úst Erdogana osobně je k nezaplacení.
Ale poukázání na souvislost s Británií a EU vyžaduje další odhalení. Mohlo by to znamenat mnoho věcí…
Kommentare