Nikdy nebylo tak zle.

 aspoň káva #94

Nastal čas vánoční, a tak je potřeba zvolit i vánoční téma. A inspirací mi byly příspěvky některých „znalců“ doby, kterou ani neprožili, a to co o ní slyšeli vyprávět, jsou pohádky zarytých bývalých komunistů, kteří převlékli kabáty a jsou z nich největší komunistobijci.

Občas narazím na povídání o době před plyšákem. Evidentně je autorem někdo, kdo se narodil až po téhle změně, protože jeho povídání mi vede k tomu, že jsem snad žil v době naprosto jiné i v jiném kraji. Poslední články, které jsem četl na obskurní platformě seznam.medium o době vánoční tehdy a dnes mi přivedly na myšlenku, že si také musím postěžovat. Ano, postěžovat na to, že už nejsem tak mladý, abych si mohl užívat života tak, jak už si dovedu jen představovat.

Narodil jsem se do nadějné doby. Právě do pekel odešly dvě komunistické zrůdy, Stalin a Gottwald. Doba prý byla plna nadějí, budování a očekávání lepšího života. Od války to ještě nebylo tak dávno, takže strach ještě ovládal mysl dospělých. Ale i tak se snažili něco pro své děti udělat. Těžko se posuzuje nakolik to bylo opravdové nadšení a nakolik v tom byly snahy o pomstu vůči bývalým vykořisťovatelům. Faktem je, že to byla doba budování velkých staveb. Přehrady, silnice, bytové domy, továrny, to všechno se podepisovalo na našich životech.

Jako dítě jsem tohle ještě nevnímal, jedinou mou starostí bylo abych stihl včas přijít domů, protože jinak na mne čekala mámina výčitka a tátova pádná ruka. Jenže venku bylo tak pěkně. A tím nemyslím počasí, ale atmosféru klukovských her a alotrií.

Když přišly vánoční svátky, vždy jsme měli vyzdobený stromek, který byl již několik dní předem uskladněn ve sklepě, aby se na Štědrý den mohl přinést a ozdobit. Ano, kromě klasických skleněných ozdob jsme vyráběli papírové řetězy. Ale nebylo to z nějakého nedostatku, bylo to proto, abychom se i my děti na zdobení stromku nějakým způsobem podíleli. Kapra jsme neměli, protože u nás nikdo kapra neuměl připravit, ale přesto jsme chodili po budějckém náměstí kolem kádí a obhlíželi ty kapry, kteří byli určeni pro ty lidi, co je uměli upravit. A bylo jich dost. Těch zájemců i těch kaprů. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo kapra nesehnal. Jejich prodej probíhal až do oběda na štědrý den. Takže i ten, kdo z jakéhokoli důvodu jej nestihl koupit, případně jej nechtěl uchovávat doma ve vaně, mohl toho kapra mít.

Cukroví se peklo se správným předstihem, protože se přece musí „rozležet“, tedy změknout na poživatelnou kvalitu. Peklo se několik druhů, ani si už nepamatuju, kolik toho bylo. Dělalo se i nepečené cukroví, u nás doma to třeba jeden rok byly čokoládové kuličky. A ty byly tak dobré, že jsem jich snědl tolik, že příští rok jsem je už odmítal. Bylo mi z nich opravdu velice špatně. Prostě jsem je jedl takovým způsobem, že jsem je doslova žral. Což pochopitelně zanechalo chuťový blok.

Ano, bylo i zboží, které se dostalo jen na Vánoce, jenže s tím si nikdo moc hlavu nelámal. Protože bylo dost ostatního ovoce, jako třeba jablka či hrušky. Takže jsme ani žádný nedostatek nepociťovali. Prostě Vánoce byly vždy dobou, kdy muselo být něco svátečního a tím bývaly pomeranče, později i mandarinky či grapefruity.

Byly dva druhy dárků. Jednak ty, které se kupovaly průběžně si od září, a pak ty, které se kupovaly o proslavených nedělích, tedy bronzové, stříbrné a zlaté. Takže třeba „angličáky“ jinak též zvané „matchboxy“ se daly koupit pouze o těchto třech dnech. Ale nikdo z nás dětí netrpěl tím, že neměl úplně všechno. Samozřejmě že byli mezi námi i tací, jejichž rodiče nakupovali v Tuzexu, ale v partě se tohle nikterak neřešilo. Ani později ve vyšších ročních školy. Prostě někdo měl, někdo neměl, ale nijak to nikoho nediskvalifikovalo. Aspoň ve městě jako Budějce.

No a o prázdninách, které jsem většinou trávil u babičky na vsi a patřil tam do místní party kluků stejně starých jako já se tohle už vůbec neřešilo. Tam také byla naše jediná starost přijít včas k večeři.

Jak šel čas, došlo i na Srpen ’68. Mí rodičové patřili mezi ty, kteří tuhle akci neschvalovali, takže i tohle se později podepsalo na mém životě. Přiznám se, že skutečnou podstatu Pražského jara o srpnové „návštěvy“ prý spojeneckých vojsk jsem pochopil o mnoho a mnoho let později. Pochopil jsem totiž, že ve skutečnosti šlo o mocenský souboj dvou frakcí jedné partaje, no a vyhrála to ta, která měla blíž k Dederonům a Polákům, kteří ve spolupráci s Ukrajinci v politbyru KSSS přinutili Brežněva ke kroku, který zanechal následky v myslích velké části obyvatel Československa.

Nastala doba normalizace a mne postihla po ukončení gymnasia. I když jsem jí trochu nahrál. Možná, kdybych se hlásil na vysokou někam do Prahy, kam prsty budějckých mocipánů už nesahaly, asi bych se tam dostal. Tady to prostě nešlo. Tak jsem se z trucu šel vyučit řemeslo, jenže i tam byly problémy. Nicméně jsem se dostal, kam jsem chtěl. Později jsem si udělal i nástavbu a podařilo se mi odejít z města, které mi nebylo nakloněno. Nicméně jsem si byl vědom toho, že mé kariérní možnosti jsou limitované, a tak jsem se snažil spíše o to, abych si užíval života. Na Šumavu jsem odcházel už se snubním prstýnkem, proto taky nebyl problém získat byt v pohraničí.

A zase jsme žili v pohodě. Netrpěli jsme žádným nedostatkem, ani o Vánocích ani v průběhu roku. Neměli jsme problémy sehnat cokoli jsme potřebovali, měli jsme nábytek, který jsme koupili na počkání, televizi, ledničku… Prostě všechno. A to i přesto, že někde ležel můj kádrový profil jako syna odpůrce invaze. Takže všechny ty povídačky o tom, jak nikde nic nebylo a jak bylo zle, jsou jen pohádky z pera autorů, kteří se inspirovali u slavného Alfreda Hitchcocka. Prostě vymýšlené horrory.

Ale je možné, že tohle se stalo jen proto, že oblast Šumavy si žila svým životem, který ani různé okresní či dokonce místní výbory nikterak neovlivňovaly. Pokud tady někdo něco ovlivňoval, tak to byla lidská blbost, která se stranickou příslušností neměla nic společného.

Ze všeho mi zbyly docela pěkné vzpomínky na mládí, veškeré neúspěchy jsem vytěsnil, a tak si v klidu vychutnávám svou kávu.