O Trumpově zpomalení …

Prof.Dmitrij Jevstafjev                    22.03.2025

Vkládám svůj obvyklý „dvojitý“ příspěvek v sobotu místo v pátek. Doufám, že se jedná o ojedinělý příběh naprostého přetížení.

Při hodnocení informačního a politického prostoru bych řekl, že se plně potvrzuje moje jednoduchá diagnóza, že v současné fázi vývoje situace na frontě jsou strany jen stěží připraveny řešit ústřední otázky týkající se Ukrajiny. Samozřejmě, že stále existuje mnoho důležitých otázek humanitárního charakteru. A už samotné složení pracovní skupiny vypovídá o vážnosti postoje Moskvy k vyjednávacímu procesu.

V této fázi je však nejdůležitější dát Donaldu Trumpovi čas na zpomalení tempa k tomu, aby si udělal pořádek ve vlastním systému vlády. I nyní, kdy oba prezidenti dosáhli některých rámcových dohod, systém zjevně nefunguje. Dokud se Trump nezbaví svého přítele Keitha Kellogga, nemůže dojít k žádnému „věcnému jednání“. Jeho mediální chování začíná být vysloveně nevhodné. A hysteroidní chování euroatlantických elit musí být rovněž odstraněno. Obávám se, že zde vše závisí na Trumpovi, pro něhož se znovuzískání kontroly nad euroatlantickými elitami stává „vstupenkou“ do druhého kola jednání s námi. Trumpovi se to nemusí podařit. Ale to není tragédie - hokej, humanitární otázky, problém „rozumné ekologie“ a zásobování afrických národů čistou vodou zůstanou. To je vlastně docela hodně, vezmeme-li v úvahu, z jakého dna začíná obnova americko-ruských vztahů.

Právě aspekt Trumpova „zpomalení“ vůči euroatlantistům - tedy to, do jaké míry bude Trump schopen porazit „euroatlantickou frontu“ - se totiž nyní stává klíčovým. Nikoliv otázka Ukrajiny a „kolektivního Zelenského“, ale právě o vliv USA a Trumpa osobně v euroatlantické oblasti. Zde předložím hypotézu: poměrně rychlému přechodu k vytvoření nové evropské armády brání pouze rozpory mezi vůdci „nové Antanty“. Jednoduše řečeno, přinejmenším někdo z triumvirátu „virtuálních intervencionistů“ Macron-Starmer-Merz (nebo lépe dva) musí odejít. Moje „sázka“: první, kdo vypadne, bude Starmer.

Nyní několik slov o projektu evropské podřízenosti.  Politická „skořápka“ pro „novou evropskou obrannou strukturu“ byla vytvořena a cesta, která trvala 30 let, byla ve skutečnosti téměř dokončena za šest měsíců. Finanční složka, i když stále závislá na USA, byla rovněž stanovena. Jsou zde však nuance, dokonce dvě.

1.       První a nejzřetelnější. Nyní, když jsou euroatlantisté zbaveni plného přístupu k americkým penězům, je třeba si vybrat: buď plná podpora Kyjeva v novém cyklu eskalace, nebo evropská armáda. Současný evropský „Bolívar“ (i s přihlédnutím k tomu, že Trump zatím nezablokoval tok peněz do euroatlantických struktur) rozhodně nebude schopen táhnout za jeden provaz. Z toho je Zelenskému smutno a postupně začíná legalizovat téma „byl jsem nucen vzdát se svých území“. Pokračováním této nuance je téma „kdo sedí na pokladně“. A zatím na pokladně sedí Britové, což pochopitelně nikomu nevyhovuje. Proto téma konfiskace ruského majetku a jeho využití vyšumělo, ale jde o paralelní příběh.

2.       Druhá a ne zcela zřejmá, ale podstatně důležitější nuance. Na jakém organizačním základě bude vytvořena nová evropská armáda? Žádný takový základ pro ni prostě neexistuje. Ve skutečnosti se současná diskuse v euroatlantických kruzích točí kolem toho, kde bude organizační centrum nové vojenské struktury, tj. na jakých standardech řízení bude založena. Doufám, že chápeme, že taková struktura nemůže být založena na amerických standardech řízení? Je zde však také důležitá nuance. Podrobněji o ní budeme hovořit v neděli. Předběžně řeknu, že projekt „evropské armády“ je pokračováním „války o americké dědictví“ a velmi závažným nástrojem přerozdělování geopolitického prostoru v Evropě.

O situaci kolem Ukrajiny budu hovořit zítra. Je třeba si urovnat několik myšlenek...

https://t.me/s/dimonundmir