Pohádka o prázdných hrobech

 „Pánové, neměli bychom přece jen zapomínat na ideály humanismu. Víte, když jsem držel v ruce tu sekeru, najednou jsem se vám zastyděl. Víte co? Pojďte ho nechat zmrznout.“ Náčelník o humánnějším zabití Varla Frištenského. Cimrman, Dobytí severního pólu

    Frištenský nebyl určen do hrobu. Lepší kousky jeho těla měly skončit, alespoň po nějaký čas, v útrobách hladovějících členů výpravy a ohlodané kosti ponechány na ledu.

    Prázdné bývají osošené hroby neznámých vojínů. Slouží k natřásání peříček politiků. Tak to přece viděl geniální Karel Kryl:

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,

je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,

pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,

ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou…

    Řečník vytáhne lejstro a přeříká z něj cosi o tom, že vojáci přinášejí oběť nejvyšší, abychom se my, a míní tím hlavně sebe, měli lépe než oni.

    Neužitečný je voják, kterého zabila kulka. Neužiteční jsou praporečníci Hrtové, kteří se, jak líčí Švejk, z posledních sil plazí před debilním maršálkem:

„Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ‚Popřej si klidu, můj hodný vojíne,‘ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ‚Nejde to, pane maršálku,‘ řekl umírající vojín, ‚mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?’“

    Film Koně se také střílejí dával do protikladu nakládání s neužitečnými zvířaty a neužitečnými lidmi. Bezdomovci se zatím nestřílejí. Nechávají se napospas milosrdnému mrazu. Je to prý lehká smrt: člověk se trochu otřese zimou a přemění na rampouch. 

    Bezdomovec, na rozdíl od Hrtů, neumírá s pocitem, že dobře posloužil. Výroky těchto umírajících nikdo nezapisuje. Stejně by to byly jen nadávky a žádný vděk. Když zemře bezdomovec, vrchnost nemá kam jít, aby se vydala z falešných slzí. Nemáme totiž Hrob neznámého bezdomovce.

„Zprávy o umrzlých bezdomovcích jsou hrozné… ještě horší jsou ale cynické komentáře některých lidí… v 21. století přeci nemohou lidé umrzat na ulicích! Úřad práce již dostal pokyn, aby byl nápomocný všem, kteří potřebují pomoc.“ Tak si stěžovala politička Jana.

    Ale mohou a budou umírat, i letos se tak stalo. Pro pomoc těm na ulici nejsou lidi, peníze ani ideologické vyfutrování.

    Pomník bychom jim zřídit měli, protože každý bezdomovec přispívá svou troškou k blahobytu těch, kteří mu vzali střechu nad hlavou. Jeho smrt navíc vylepšuje statistiky. Snižuje totiž počty těch, kteří přežívají na ulicích.

    Památka umrzlých nemusí mít pevné datum. Mohla by se konat každoročně, den či dva po nalezení prvního umrzlého. (Ne)zasloužilí bezdomovci, tedy ti, kteří přežili několik zim, by mohli dělat stafáž, podobně jako vysloužilí vojáci u hrobu neznámého vojína. 

    Po obřadu by jim politici mohli pogratulovat k dosažení touhy všech lidí. Přece si žijí, jak chtějí. Židé také měli touhu žít po svém, ale bylo nutné ochránit árijskou populaci. Nesměli ji obtěžovat svou přítomností v restauracích, kavárnách, muzeích, divadlech, na lavičkách v parcích, v lesích kolem Prahy nebo na vltavské náplavce. Nesměli se mísit s pořádnými lidmi v obchodech, nesměli si pronajímat byty a smrdět cibulí v dopravních prostředcích.

    U hrobu Neznámého bezdomovce by naše naše političky mohly setřít slzu z oka. Ale opatrně, děvčata, jen si nerozmazat šminky! Do radostného života kousek od slzavého údolí je třeba vstoupit upraveně a vesele.